Rubrika: Literární tvorba » Zamyšlení

Procházím se podzimní krajinou. Vítr mi něžně rozcuchává vlasy. Rozhlížím se kolem sebe a říkám si: „Co krásného letos podzim přinesl?“

První, čeho si všimnu, jsou listy, co tančí po obloze. Podzim je stromům krásně zbarvil. Musím se zastavit a chvíli obdivovat jejich taneční sestavu. Přijde mi, že si ji dlouho nacvičovaly. Nemůžu dlouho stát. Podzimní den rychle ubíhá a příroda pod pokrývkou tmy není moc líbezné místo. Ovšem vítr mi šeptá do uší a já nedokáži odolat jeho melodii. Něco se děje.

Začíná se jeho rytmika stupňovat a slyším, jak se v dálce nebe rozčiluje. Teď už ví, že si opravdu musím pospíšit. Probudím se ze svého snění o podzimu a přidám do kroku. Najednou to ucítím. Kapky deště mě hladí po vlasech. Postupně se jich z mraků spouští víc a víc. Nemám ovšem obavy. Za chvíli budu doma a déšť mě hladí skoro jako by mě chtěl utěšit.

Zahlédnu svůj dům a zpomalím. Vejdu dovnitř a déšť mě najednou opustí. Po usušení si sednu do křesla. Dívám se z okna na rozzlobená mračna. Nakonec otevřu knihu, která mě zve do svého poutavého příběhu. Ještě naposled se podívám ven. Podzim je opravdu jako malíř. Jako malíř, který se občas rozzlobí a vše se snaží smýt vodou. Pokaždé mě to nadchne.