Rubrika: Literární tvorba

Mým velkým snem bylo podívat se na Vánoce do Londýna, proto jsme tento můj sen společně s mojí sestřenicí uskutečnily.

17. prosince minulého roku jsme obě časně ráno odjely na letiště. Víc jak půlku cesty jsme jen mlčky seděly a kochaly se krásným výhledem. Zbytek cesty jsme spaly, abychom načerpaly síly a mohly Londýn prozkoumávat už v ten den. Najednou se ozvala velká rána, všichni se probudili. Do kabiny přišla letuška celá rozrušená. Každému došlo, že je s námi konec. Naše letadlo začínalo čím dál rychleji klesat. Když už se většina z nás smiřovala se smrtí, rozzářila se obloha a já s mou sestřenicí jsme se ocitly opět na pevné zemi.

Zmateně jsme se na sebe podívaly a v dálce jsme zahlédly Big Ben. Pochopily jsme, že do Londýna jsme se opravdu dostaly, otázkou ale bylo, jak? Vůbec jsme nebyly otlučené, bez jediného škrábance a modřiny. Jak jsme mohly přežít tu cestu letadlem?

Lidé, co procházeli kolem, nás na nás divně koukali. Jako jediné jsme na sobě měly džíny a mikinu. Ostatní měli oblečení – nějaké elegantní garderóby a klobouky. Působili jako z jiné doby. Opět jsme se na sebe se strachem v očích podívaly. V tom nám to došlo. Pár metrů od nás postávala nějaká postarší dáma.

„Madam, mohla bych se zeptat, co je za rok?“ vyhrkla jsem ze sebe. „No přeci 1884,“ odvětila ta žena. V té chvíli jsem pocítila hrozný strach a obavy. „Co jen budeme dělat?“ zeptala se mě Maruška (sestřenice).
Na její otázku jsem nemohla nic odpovědět, taky jsem to netušila. Jediné, co jsme obě věděly, že jsme úplně v háji…
Potom jsme si řekly, že nejlepší bude, jít si najít nějaké místo, kde budeme dočasně bydlet. Došly jsme k nějakému hotýlku a tam se ubytovaly. Hned, jak jsme se zabydlely, šly jsme spát. Jako první jsme navštívily Big Ben, byl to nezapomenutelný zážitek!

Měly jsme krásný výhled na celý Londýn, taky jsme se prošly po Tower Bridge a navštívily spoustu kaváren a knihkupectví. Po nějaké době jsme si začaly pomalu zvykat, přitom jsme ale stále smutnily po naších rodinách a blízkých. Pochopily jsme, že tam asi zůstaneme navždy. Nenašly jsme si ani nové přátele, působily jsme na ně spíš jako podivínky.

Ale není divu, každý jsme přece pocházeli z jiné doby!

A tak se z dnů stávaly týdny a z týdnů roky. Bylo 17. prosince 1887, byl to už třetí rok. Když jsme večer usnuly, probudila náš oslnivá záře. Byla opět rozzářená celá obloha, přesně jako před třemi lety…

Ta záře nás přenesla zpět na brněnské letiště. A tak jsme se KONEČNĚ dostaly domů, do roku 2023.