Rubrika: Literární tvorba » Povídky

O půl jedné konečně prohlédla všechny fotky. Rychle vstala, fotky nechala rozházené na zemi, tak jak byly.

Obula se a utíkala k Leně.

Prošla brankou na zahradu, ale zvonit nechtěla. Tak si vzala žebřík, co našla vzadu a přiložila ho ke dveřím na půdu. Nechtěla se tam ani vloupat nebo tak, ale v tu chvíli si neuvědomovala, jaké by to mohlo mít následky.

Na půdě konečně našla to, kvůli čemu tohle všechno dělala. Tu fotku. Fotku dívky, co vypadá přesně jako Lena.

Amálie byla od Leniny návštěvy jako na jehlách. Rozhodla se uklidit celý dům a všechno protřídit. Takže obrátila celý dům vzhůru nohama. Ze všech skříní všechno vyházela, každou věc pečlivě prohlédla, něco vyhodila, ale většinu dala zpátky jinak seřazené. Jako kdyby něco hledala, ale nevěděla co.
V jejím starém domě byl ve věcech zachycený celý její život. Neubránila se vzpomínkám.

Uprostřed jejího úklidového běsnění někdo zaklepal na dveře. Byla to Odetta.

Amálie otevřela, ale jak uviděla Odettu, chtěla zase zavřít, ale Odetta vletěla energicky do chodby, ani nepozdravila a na drzo si šla sednout do kuchyně.

„Nechcete mi něco nabídnout?“ zeptala se Odetta, jakmile ji Amálie doběhla.
„Ani ne,“ odsekla.
„Nevadí,“ řekla klidně Odetta a sama si nalila vody. Celou cestu běžela.
Amálie by ráda něco řekla, ale tušila, že by začala dlouhou a vesměs zbytečnou hádku, tak to spolkla. Sedla si vedle Odetty a čekala, co z ní vypadne.

Jak Odetta dopila, vytáhla z kapsy několik fotek. Položila je na stůl před Amálii a dlouze se na ni podívala. Ale z jejího pohledu nebyly znát žádné emoce.

Po tiché chvilce vytáhla Odetta z kapsy ještě jednu fotku. Byla to ta stará fotka, na které byla holka stejná jako Lena. Podala ji Amálii.

„Kdes to vzala?“
„Byla jsem u Leny doma.“
„A kdes to přesně našla?“ zeptala se Amálie. Byla nervózní.
„Na půdě,“ řekla Odetta a pousmála se. Amálie toho ještě hodně neví.
Odetta ale taky ne.

„Amálie,“ začala Odetta rozhovor po asi desetiminutové pauze „Kdo je ta žena?“
„Rozárka.“
„No…a co dál?!“
„Je to moje nejlepší kamarádka, známe se od mala,“ řekla Amálie a sladce se usmála.
„Seznámíš mě?“
„Ale…vždyť už ji znáš, poslední dobou se spolu bavíte čím dál tím víc a na mě moc času nemá.“
„Aha,“ řekla Odetta a vycítila, že už by se neměla ptát.

Rychle dopila a vypadla.

Doma si lehla na postel a přemýšlela. Uvědomila si, že Lenu moc nezná. Kdyby ji požádala, aby jí řekla něco z její minulosti, aby jí pomohla si vzpomenout, nevěděla by, co jí má říct. Nenašla Lenu na žádné fotce. Nikde. Akorát ta stará fotka. A Amálie si myslí, že Lena je její kamarádka z mládí.

Starou fotku Leny držela v ruce.

Obě, Amálie i Odetta se od Odettiny návštěvy cítily velmi zvláštně. Amálie pokračovala ve svém uklízení.
Až úplně všechno uklidila a zbavila se věcí, které nepotřebuje, chtěla jít na půdu. Podívat se, co by tam mohla uklidit. Přiložila žebřík ke dveřím a vyrazila nahoru.
Když už byla skoro nahoře, zvedla hlavu. Ve dveřích půdy viděla siluetu ženy. Trochu se lekla, ale podvědomě ji čekala. Popošla ještě o dva schody, aby jí viděla do tváře. Věděla sice, že je to Rozárka (Lena), ale i tak se jí chtěla dívat do očí. Jejich hlavy byly na stejné úrovni. Lena se usmála a strčila do žebříku. Amálie ji rychle chytila za ruku a stáhla ji s sebou dolů na zem. Jejich pád provázelo nechutné křupnutí. Obě byly mrtvé.

Odetta se to za pár dnů dozvěděla. Po pohřbu kontaktovala Amáliinu rodinu. Ukázala jim fotku Leny. Řekli jí, že žena na obrázku se jmenovala Rozálie a bývala Amáliina velká kamarádka, ale když jim bylo patnáct, tak Rozálie spadla ze žebříku přesně jako teď Amálie.

Jakmile se tohle Odetta dozvěděla, spálila Leninu – Rozárčinu fotku a snažila se raději zapomenout než pochopit.

KONEC