Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Byl večer. Jediné, co osvětlovalo pokoj, byla petrolejová lampa. Její oranžová zář se linula z rohu, naproti němuž stála Lenina postel. Jindy velká i s nábytkem prázdná místnost se pod vlivem této záře přeměnila v útulnou komůrku 2x3 metry.

Lena se díky této atmosféře cítila bezpečně. Málem se i zapomněla divit. Jak to, že usnula večer a probudila se večer? Přece nespala celou noc a celý den. Ale byla docela vyspaná, takže nespala ani půl hodiny. Protože to dává smysl. Rozhlédla se po místnosti. Kromě stolku s lampou v ní nic nebylo. Pokoj bez stínů.

Ztratila pojem o čase.

Vstala a šla ke dveřím. Ani si nevšimla, že na sobě nemá svoje pyžamo, ale bílou noční košili. Šla pomalu a rozvážně, hlavně proto, aby si mohla prohlédnout svůj stín.
Zavřela dveře a rozhlédla se. Na chodbě byla tma, ale dole se svítilo. Schody byly osvětlené. Po podrobnějším pozorování zjistila, že se jedná o chodbu jejich domu a pokoj bez stínů byl její pokoj. Půjde najít rodiče a zeptat se jich, kde má nábytek.

Scházela lehce zatočené schody a s každým krokem se jí více ukazovala scéna, odehrávající se v přízemí. Ostatní členové její rodiny hráli u stolu karty. Kuchyň osvětlovala další petrolejová lampa, její světlo se odráželo v okně nad stolem.
Lena popošla blíž ke stolu a přes tátovo rameno viděla průběh hry. Hráči odhazovaly karty doprostřed stolu, kde byla vyříznutá díra.

„Rózo, co tady děláš?“ lekl se táta Leny za svými zády.

Lena by ráda promluvila, ale nešlo to. Když už ticho začínalo být trapné, otevřel někdo dveře. Vstoupil muž s mrtvou slepicí v levé ruce. Pavel! Lena věděla, ale nevěděla jak. Slepici hodil na stůl, na nikoho se ani nepodíval a zalezl do vedlejší místnosti.

Róza si všimla tváře za oknem. Byla to Odetta a zvala Rózu k sobě. A tak vyšla ven.
Ale Odetta venku nebyla. A Lena vlastně už taky ne.

Probudila se ve svém pokoji se stíny.

Odpoledne zašla za Odettou a vyprávěla jí ten zvláštní sen.

„No, všechny sny jsou zvláštní,“ reagovala Odetta.
„Já nevím, bylo to hodně divný…a říkali mi tam Rózo, stejně jako babička.“
„To tak bývá, že se události ze dne promítaj do snů.“ Ne, Odetta se nedala znepokojit.
„No…takže tobě se dneska nic nezdálo?“ zeptala se Lena.
„Ne. Škoda, že?“ rýpla si Odetta. „Nechceš už začít normálně žít?“
„Co tím myslíš?“
„Abys nebyla paranoidní a nehledala ve všem nějaký tajemství.“
„Ale já si nic nepamatuju, proto je pro mě všechno tajemství,“ řekla Lena docela dotčeně.
„Aha… a ty si fakt nic nepamatuješ?“
„Ale jo, nějaký základy…“ zamumlala Lena.

Lena odešla a Odetta osaměla. Měla náhlé nutkání podívat se do jejich rodinného alba. Sešla dolů do obýváku a vytáhla album z knihovny.

Nevěděla, proč se zrovna teď chce dívat na fotky. Jakoby se chtěla v něčem ujistit. Byl to zvláštní pocit.