Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Amálie se na Odettu podívala se špatně skrývaným pohrdáním, nic na co by Odetta nebyla zvyklá. Stařenčina zášť jí byla docela k smíchu. Byla taková, smála se věcem, nad kterými by jiní plakali.
„Zajímalo by mě, proč se ptáte na takovou hloupost,“

„Hloupost? Vám přijde normální najít fotku sto let starou, na které je holka naprosto stejná jako Lena? Ony si nejsou podobné, jsou stejné, i to znamínko mají stejné!“ Odetta ztrácela trpělivost docela brzo.
Je to všechno tak zvláštní! Celá tahle výprava za bláznivou babkou…měla bych na ni být milá, ona je na mě taky milá, rozhodně milejší než na Odettu.

Měla bych asi něco říct…jedná se tady hlavně o mě. A Odetta to odnesla za mě.

„Ale vždyť to je Lena! Pamatuju si na tu fotku moc dobře. Ale sluší jí to tady, že?“ babička se z rozhořčení dostala do nostalgického vzpomínání a zapomínání.

Odetta už to vzdala, opravdu, ta bába je bláznivější než ona a Lena dohromady.

„Ale vy jste taky měla takovou, že, Amálie? Jsou z toho ateliéru…“ vzpomínala Lena.

„…ano, ano, ten ateliér se jmenoval Paonne,“ pomohla Leně Amálie.

„Jo! To je ono.“ Leně se vybavovaly vzpomínky dívky na fotce, vůbec si neuvědomovala, že to nejsou její myšlenky.

Jediná Odetta viděla tuto situaci jasně. A nejradši by pomalu vycouvala z této podivné místnosti a podivné situace. Ale to nemohla. Pořád ještě doufala, že se Lena úplně nezbláznila.

Vypadalo to, že se Lena s Amálií znají už dávno. Aspoň na chvíli si na sebe vzpomněly. Ale odešlo to stejně rychle, jako to přišlo. I Lena chtěla rychle vypadnout z babiččiny chaloupky. A ve dvou se plány lépe realizují.

„ Kolik je hodin?“ zeptala se Lena.

„ Já nevím, připadne mi, že jsme tam byly hrozně dlouho.“

„Mně taky. Odetto, já už asi půjdu domů, jsem z ní docela unavená.“

Šla domů, Odetta i Lena. Skoro celou cestu šly spolu. Slunce zapadalo a všechno kolem bylo oranžovorůžové. Chaloupka byla docela odříznutá od civilizace, než došly na kraj jejich města, prošly mezi dvěma poli, malým lesem a po cestě k městečku.

Procházely oranžovou přírodou potichu. Možná byly rozhozené z toho, co prožily u Amálie. Lena určitě. Ale stejně, už nebyly takové kamarádky jako předtím. Lena byla stejná, ale jiná. Sice s ní byla pořád stejná sranda, ale nepamatovala si, co spolu s Odettou prožily.

Bylo to lehce trapné. To ticho. Obě dvě se rozmýšlely, jestli mají začít mluvit nebo počkat, až začne ta druhá. To byl další důkaz toho, že se jejich kamarádství rozpadá.

Bylo asi sedm hodin, ale Lena byla tak unavená, že jakmile došla domů, tak si hned lehla a spala.

Probudila se pozdě dopoledne ve starodávné posteli, v nějaké světnici, která měla daleko od jejího pokoje, ve kterém usnula.