Rubrika: Literární tvorba

Výuka a život v devátých ročnících se od ostatních tříd nenápadně liší. Hlavním rozdílem jsou návštěvy náborářů ze středních škol. 

Pro nás (deváťáky) je totiž nejvyšší čas si vybrat střední školu nebo učiliště. Teda pro ty, co si ještě nevybrali. Toto závažné rozhodnutí nám usnadňují přednášky náborářů o jejich školách.

Během října se jich vystřídalo několik. Každá přednáška trvá asi půl hodiny, v níž nám zástupci poví, jak to v jejich školách chodí, jaké obory nabízí, jaké je uplatnění po ukončení studia. Někteří nám také řekli, jaké jsou příjímací zkoušky nebo podmínky pro přijetí. Všechny školy někoho zaujaly (ptala jsem se).
Většina třídy už má vybráno. Několik žáků se rozhodlo zkusit štěstí na školách s uměleckým zaměřením. Nemusí sice dělat přijímací testy, ale zato mají talentovou zkoušku. Nevím, co je lepší.

Školu i rodinu* zajímá naše budoucnost často více než nás. Ve škole pořád dostáváme nějaké letáky představující nám určitou školu a její výhody. Zní to jako stěžování, ale není tomu tak. Někdy sice můžeme být zavaleni informacemi, které nám připomínají, že dnes je málo času a zítra bude ještě míň. Ale pak si představím, jaké by to bylo, kdyby nás naše škola nechala jen tak. Ať si poradíme, jak umíme.

Po této temné vizi mi neustálé pravidelné připomínání a tikání hodin připadne jako úžasná podpora a uklidňuje mě (předtím to bylo lehce znervózňující).

*Ale rodina (nejen) mě teda moc neuklidňuje, protože všichni rodinní příslušníci vidí až moc dopředu a dnes (kdy je mi 14-15 let) mluví o daleké budoucnosti, kde musím mít úžasnou práci, úžasnější plat a všechno musí být super, protože druhou šanci na život nemám (teda říká se to). Až tak daleko se dá dostat od středních škol.

Tímto nijak neshazuji důležitost daleké budoucnosti a starostí s tím spojených, jen mi přijde, že se to moc hrotí. A nervozita ničemu nepomáhá.