Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Probrala se s hlavou jako střep na nemocničním lůžku. V levé ruce měla kapačku. Jediné, na co byla schopna se soustředit, byla zářivka na stropě. Uslyšela kroky blížící se k její posteli.
„Leno! Jak je ti? Moc dobře asi ne, co?“ řekl skloněn nad postelí nějaký muž, na jeho podobu se nesoustředila.

Lena? Jaká Lena? pomyslela si holka, která ani neznala své jméno. Během svého udivení uslyšela další blížící se kroky.

Sněhobílý plášť s doktorem uvnitř spěšně přiběhl k Lenině posteli. Mluvil na ni, nějak upravoval kapačku, ale ona ho stejně moc nevnímala. V té zářivce bylo pár mrtvých much.

„ Leno, slyšíš mě?! No tak. Můžeš mluvit?“ Ptal se jí doktor a dal jí mírnou facku.

„Co je… dobrý, slyším,“ řekla a prudce se posadila.

„No sláva,“ oddychl si doktor. „Víš, kde jsi?“

„ V nemocnici?“

„ Správně, a víš, jak ses sem dostala?“

„…Ne.“

„Hm…“ doktor se zamyslel, podíval se do země a pak se zeptal: „Víš, jak se jmenuješ?“

To nebyla moc těžká otázka, když ji od chvíle, co se probudila, asi třikrát někdo oslovil Leno. Ale sama by na to asi těžko přišla.

„Lena.“

„A víš, kdo jsem já?“

Podívala se na něj a chvíli přemýšlela, jestli je idiot on anebo ona a on se k ní jak k idiotovi chová. Asi to druhý.

„Doktor.“

„Výborně,“ řekl nadšeně.

Pak mlčel. Možná vymýšlí další zapeklité otázky.

Až teď, když bylo ticho, si Lena všimla čtyř postav rozprostřených kolem postele, jak na ni zírají. Za doktorem stála kudrnatá žena středního věku, naproti ní byla dívka o trochu starší než Lena, rovněž kudrnatá. Vedle nich stáli dva muži. Po pravdě to byli otec a syn. A ten syn byl Lenin táta. Takže ten otec byl její dědeček, ta žena byla máma a dívka sestra. Ale to zatím Lena nevěděla.

Doktor se zase rozpovídal. Následující vlna zapeklitých otázek zněla takto: „Víš, kdo je ta paní vedle mě?“ „Ne.“ „A znáš tu slečnu naproti mně?“ „Ne.“ „Znáš vůbec někoho z téhle místnosti?“ „Ne.“ A tak dále.

Přítomné Lenina nevědomost přiváděla k slzám, teda hlavně její mamku.

„Víš, Leno ty… ztratilas paměť,“ řekl trhaně doktor. Jako kdyby netušil, že Lena už to dávno tušit musí.
„Aha.“

Lena neprožívala tuto událost tak dramaticky jako její rodina, protože jí díky ztrátě paměti na ničem moc nezáleželo. Měla v hlavě vymeteno.

Zdálo se, že výslech skončil. Doktor se se čtyřmi postavami připloužil ke dveřím. Musel je dost uklidňovat. Odchod doprovázel slovy: snad se to zlepší, nebojte, chce to jen čas.
Práskly dveře a Lena začala počítat mouchy v zářivce. Uslyšela ránu.

„Au, sakra!“ zabědovala nějaká holka, která se probudila prásknutím dveří.

Spadla a vstala. Předtím spala v nepohodlném křesle, byla tak unavená, že jí bylo jedno, kde spí.
Hlavně, že spí. Ale teď už nespí. Proto se tvářila tak kysele. Byla vysoká a hubená, celá v černém s dlouhými oříškovými vlasy.

Rozkoukala se a všimla si Leny na posteli, jak se soustředila na zářivku. Připlula k ní rychlými kroky.

„Zdar, Leni,“ usmála se na Lenu. Její hlas jí byl povědomý.

„…Ahoj.“ řekla nejistě.

„Ty si mě nepamatuješ? Vždyť to nebyla zas tak velká šupa…“

Leně se začal vybavovat její hlas, jak se spolu baví v zadní lavici.

„Ty jsi…Odetta?“ odhadla.

„Jo! Frajeris! No, tak vidíš, nebude to tak hrozný.“

Následující odpoledne strávila Lena s dlouholetou kamarádkou, kterou právě poznala. Odetta si usmyslela, že Leně paměť vrátí. Vzpomínala na všechny její nebo Leniny nebo jejich společné trapasy, převykládala jí obsah oblíbených knih a filmů. A tak dále.

„Jo, a pamatuješ si, jak přišlas o paměť?“ zeptala se Odetta.

„Ne, ale jako nevím, jestli to chci vědět.“

„No, pravda, byl to taky řádnej trapas, ale…vážně tě to nezajímá?“ pousmála se.

„Tak dělej, říkej.“

„ Jsme jely autobusem ze školy a ty jak vstávalas, tak ses bouchla do té tyčky nad těma sedadlama…to je celý,“ dořekla docela klidně, ale dost nápadně zadržovala smích.
Lena dostala záchvat smíchu a prolomila jím trapné ticho.

Lena se od Odetty také dozvěděla něco o sobě. Že prý je napůl cizinka. Její táta je prý z Norska. Leně bylo zvláštní, že po jedné ráně to tyčky si nepamatuje celý svůj život. Moc ráda by si vzpomněla na tu kudrnatou ženu, která je prý její máma. Vlastně ani na Odettu si nevzpomněla, ale hned jí přišla milá.

Bylo to už třetí den, co Lena sledovala mrtvé mouchy v zářivce a vzpomínala. Najednou uslyšela kroky blížícího se bílého pláště.

„Ahoj, Leno…tak co, vzpomněla sis na něco?“

„Ne.“

„Hm…no dobře, myslím, že jsme ti pomohli, jak jsme mohli, takže odpoledne si pro tebe přijede maminka. Snad se ti doma něco vybaví,“ řekl ustaraně doktor.

„Hm.“

Lena přijela domů. Byl to rodinný dům s krémovou omítkou a nádhernou zahradou. Stál na konci ulice.
Lena to ještě nevěděla, ale ta nádherná zahrada byla cestou k návratu její paměti. Listnaté stromy všech druhů lemovaly travnatou cestičku k záhonkům. Na dvou silných kmenech dvou silných stromů byla zavěšena houpací síť.

Prostě zahrada.