Rubrika: Akce školy » Anglie

Ode dne 1. listopadu až 7. listopadu 2015 se vydalo čtyřicet žáků z Masarykovy základní školy se čtyřmi učitelkami na zájezd do Velké Británie.

Na začátku září museli žáci, kteří o zájezd měli zájem, poslat paní učitelce pár vět, proč tam chceme jet a pak se dostavit na test, aby se posoudilo, koho by bylo nejlepší mezi tu čtyřicítku žáků zařadit. Já jsem to šla zkusit a měla jsem štěstí – byla jsem v té vybrané čtyřicítce.

1. listopadu 2015 (neděle) – odjezd

Všichni vybraní žáci stáli před školou se zelenými batohy (které jsme dostali, abychom se rozpoznali) a s rodiči či jiným doprovodem a s kufry nebo s cestovkami a čekali jsme na náš autobus, který nás měl do Anglie dovézt.

Všichni byli natěšení, protože nás čekaly nové památky, zážitky, zkušenosti a dobrodružství. Když jsme viděli, jak autobus rychle přijíždí, popadli jsme zavazadla a šli rovnou k němu. Zavazadla a kufry se uschovaly do úložného prostoru autobusu. Všichni si stoupli před autobus na chodník a čekali, kdy paní učitelky zavolají jejich jméno a můžou jít do autobusu. Mě zavolali celkem brzo a šla jsem s mou sestřenicí Tinkou Haluzovou (se kterou jsem také seděla v autobuse) uličkou. Usadily jsme se na předposledním sedadle. Až se naplnila všechna sedadla, autobus sebou cukl a pomalu jsme se rozjížděli. Zamávali jsme rodičům a všem doprovodům…

A teď hurá, čeká nás Anglie!

1. listopadu 2015 (neděle) – Německo

Po dvou zastávkách (ještě v Česku) jsme projížděli Prahou a Rozvadovem. Cestu nám zpříjemňoval pan průvodce Michal Hlavatý, který nám neříkal jinak, než „koťátka“. Díky tomu si od nás získal přezdívku pan „Kočičák“. Když jsme přejeli hranice Německa, vůbec jsme to nepoznali, až po několika kilometrech nám to pan průvodce oznámil. Německo má opravdu nádhernou krajinu, krásné lesy a v celku celé přírodní okolí. Ke zlepšení cesty autobusem nám pustili film „Bobule“, u kterého jsem usnula. Spalo se tam tedy velice nepohodlně. Probudil mě až hlas pana Kočičáka, který nám oznámil, že už jsme ve Francii. Tím pádem jsme projeli Belgií a Nizozemskem, když z nás skoro všichni spali.

2. listopadu 2015 (pondělí) – Odjezd z Francie

Když jsme projeli Francií až ke kanálu La Manche (z Calaisu do Doweru), mohli jsme zahlédnout krásné útesy. Projížděli jsme kontrolou, kde nám prohlíželi naše pasy. Až jsme kontrolou projeli, mohli jsme vidět trajekt, který odjížděl před naším. Náš tam byl za chvíli, asi ve dvě nebo tři hodiny ráno a vypadal takto:



Na trajektu to bylo moc hezké, byly tam obchody, herna, restaurace a taky hrozně moc míst k sezení. Mimo to jsme se, kdo chtěl, mohli podívat ven z lodi. Uvnitř trajektu byly spousty cizinců. Je zajímavé pozorovat lidi, které v Česku nenajdeme. Ale pár Čechů tam přece jen bylo.

2. listopadu 2015 (pondělí) – Už jsme v Anglii!

Po odchodu z trajektu jsme se vrátili zpět do autobusu (ten jel přes kanál samozřejmě s námi). Všichni jsme byli hodně unavení, a tak jsme podřimovali. Bylo nám už jasné, že jedeme Anglií, ale byla velká tma, tak jsme nic neviděli. Až se začalo rozednívat, poznala jsem, že jedeme po druhé straně silnice a skoro všechna auta měla volant na pravé straně. Blížili jsme se k Londýnu (hlavní město Velké Británie), našemu prvnímu cíli.

2. listopadu 2015 (pondělí) – Londýn

Tak už jsme v Londýně a je to překrásné město. Musím říct, že se hodně liší od měst v Česku. Například je tu hodně příjemným lidí, na zemi najdete skoro těžko nějaký odpadek a jsou tu hezké stavby. Nejprve jsme viděli místní dvojpatrové autobusy, červené telefonní budky a pak Big Ben.







Když jsme vystoupili z autobusu, zamířili jsme k velikánskému ruskému kolu London Eye (z překladu do češtiny Londýnskému oku, ze kterého můžete vidět částečně skoro celý Londýn). Ale jelikož byla velká mlha, tak jsme otočili směr a vydali se k Westminster Abbey, největšímu gotickému chrámu v Londýně, kde se po dlouhá staletí korunují noví panovníci (příkladem je Vilém Dobyvatel, který byl téže prvním korunovaným). Chrám byl krásně zdobený sochami a dalšími ozdobami jak zvenku, tak i zevnitř.

Bohužel se vevnitř nesmělo fotit, a tak jsem pořídila fotky jenom zvenčí. Jakmile jsme si prohlédli celý chrám, namířili si to zpátky k London Eye, s doufáním, že mlha zmizela. Prošli jsme kolem uctění památky padlých za války, kde lidé zatloukávali malé dřevěné křížky s vlčím mákem. Už konečně znovu stojíme u Londýnského oka celí natěšení, že uvidíme skoro celý Londýn. Předtím jsme se ale nejprve šli podívat na krátký 5D film o London Eye, a vypadalo to jako doopravdy. Pak nám ještě zkontrolovali batohy (ty naše rozpoznávací zelené).

Kabinka pomalu přijíždí a my na ní nastupujeme… A už jedeme! Mimochodem toto ruské (vlastně londýnské) kolo se skoro nezastavuje, jen za zvláštních okolností (např. když do kabinky chce nastoupit člověk na vozíčku apod.). A konstrukce kola se podařila udělat až na druhý pokus. Při prvním totiž spadla do Temže, takže se říká, že by tam někde měla být, ale ještě se ji nepodařilo najít. Mimochodem Češi také pomohli při stavbě. Brožurky nelhaly. Z London Eye šel vidět opravdu celý Londýn. Výhled byl opravdu nádherný.





Vidět jsme mohli Cleopatra’s Needle (Kleopatřina jehla), Big Ben, Westminster palace, Buckinghamský palác a další. Po projížďce na kole jsme zamířili k White Hall kolem Downing Street, kde je oficiální rezidence britského ministerského předsedy, pak trasa pokračovala k Trafalgar Square, přičemž nám dali asi hodinový rozchod.



Tady jsme se mohli podívat do National Gallery (tam jsem bohužel nešla, jelikož jsem byla unavená) a taky vysoký pomník admirála Nelsona. Zajímavé bylo to, že lidi na pomník mohli vylézt. V Praze si velmi těžko vylezete na pomník Svatého Václava. Mimo pomníku admirála Nelsona tam bylo spousta zajímavých pomníčků a soch. Po přestávce nás čekal Buckinghamský palác, kde pobývá současná královna Spojeného království Alžběta II. a její královská rodina. Před ním se vyjímal nádherný pomník královny Viktorie.



Poté nám už zbylo navštívit ještě pár Londýnských památek. Třeba takový Piccadily Circus, známý jako dopravní uzel s reklamami. První reklama se zde objevila již v roce 1910. Po tomto cirkuse na nás čekal už jen Hyde Park. Pomalinku začala tmavnout obloha a asi v sedm hodin večer jsme se vrátili do autobusu. Všichni unavení a utahaní (moc se to nezdá, ale nachodili jsme hodně kilometrů). Nyní míříme do Oxfordu k našim hostitelským rodinám. Už se těším, až se okoupu, najím a odpočinu si.
Buckinghamský palác

2. listopadu 2015 (pondělí) – Konečně v oxfordských hostitelských rodinách!

Venku je už tma. Dlouho náš autobus bloudil oxfordskými ulicemi. Nakonec zastavil na nějakém menším parkovišti. Ze zamlženého okna jsem zahlédla několik lidí, kteří si pro nás přišli. Do autobusu vešla nějaká černoška, která tohle měla na starost a vždy si volala děti, aby šly ke své „nové rodině“. Konečně došla řada na nás s holkami, se kterými jsem bydlela, a to je Krista Popirecinii a Terča Reháková. Venku stála bílá paní s malou černošskou holčičkou. Pozdravily jsme, představily jsme se a popadly své kufry a cestovní kabely. Hostitelský dům byl vzdálen od parkoviště asi 50 metrů, takže jsme nikdy nechodily daleko a nemusely dojíždět autem.

Dům byl maličký řadový. Vevnitř to bylo taky malé. Náš pokoj byl nahoře po strmých schodech. Začaly jsme se vybalovat a někdo zaklepal na dveře. Byla to černoška a ta nám vysvětlila, že je majitelkou domu a ta běloška, co nás vyzvedla, byla kamarádka. Za chvíli nám připravila večeři (pizza s hranolky – jedna z tradičních anglických večeří!). V kuchyni se zjistilo, že kromě Angličanů tu taky žije pejsek, fenka Pixie a rybička v akváriu, a mimo té malé holčičky ještě její starší sestra, která byla jen o dva roky mladší. Po večeři jsem provedla večerní hygienu a šly jsme s holkami spát. První den v Anglii už máme za sebou a zítra nás čeká první den v anglické škole a Stonehenge.

3. listopadu 2015 (úterý) – Stonehenge

U naší hostitelské rodiny se spalo dobře. Na snídani jsme dostaly cornflaky s mlékem a cukrem (podle mě to je jejich tradiční snídaně, protože nám to dávala paní každé ráno). Mě osobně moc cornflaky nechutnají. Na oběd jsme dostaly sendvič se sýrem, jablko, tyčinku v bílé polevě, křupky a pití. (A jak mi chyběly klasické české TEPLÉ obědy!) Taky jsem zapomněla dodat, že v Anglii mají o jednu hodinu méně, než my tady v Česku. Takže například, když u nás spolužáci vstávali do školy, my v Anglii jsme ještě spali a měli „půlnoc“.

Po snídani nás paní pustila a my zamířily na naše místo srazu. Čekal nás Stonehenge (tedy megalitické útvary, neví se, jak to tam vzniklo a za jakým účelem), na který jsem se nejvíce těšila. A vůbec nezklamal! Nejprve jsme zavítali do takové budovy, která vlastně je o celém tomhle komplexu menhirů a kamenných kruhů. V ní bylo menší muzeum, kde hrála animace, jak se vyvíjel Stonehenge. Pak tam byly různé střípky, kameny, modely a podobně. Před muzeem se nacházely pravěké domečky ze slámy a hlíny.

No a teď konečně ke kamenům! Já jsem si je osobně vždy přála vidět a splnilo se mi to! A můj pocit z toho byl úžasně fascinovaný. Velká škoda byla, že se nesmí chodit mezi ty kameny (což mi bylo jasné). Předtím se tam prý chodit smělo, ale kvůli vandalům, kteří kameny ničili a pokreslovali, se to zatrhlo (ani se nedivím, tohle je pro lidi velmi typické!!!).




Po záhadně složených kamenech jsme dostali k dispozici čas si nakoupit suvenýry. Nebudete věřit, ale ti lidi tu svou vlast přímo milují, samá trička s nápisy „I love England, či UK“ (miluju Anglii/Spojené království) s jejich vlajkou. Tady v našich českých obchodech asi nenajdete triko s naší vlajkou a nápisem „Miluju ČR“.

3. listopadu 2015 (úterý) – Poprvé v anglické škole

Po skvělém zážitku mého splněného přání na nás číhala… škola. Mě celkem zajímalo, jaké to bude učit se s učitelem, který nemluví stejně jako my. Jakmile jsme dorazili na místo, rozdělili nás do několik skupin (naše skupina se skládala jen z holek od sedmé po devátou třídu v počtu kolem osmi). Společně jsme se učily s Italkami z Říma, které vypadaly a chovaly se tak na 18. Když nám řekly, že jim je od 14 po 15, málem nám vypadly oči z důlků. Mimo to uměly plynule anglicky, jako by se v Anglii narodily. Do třídy přišel postarší muž, pan učitel Vincent, a byl hodný. Když vyučování skončilo, byla jsem ráda, že vidím své spolužáky, a ne ty Italky.

Autobus nás nabral a vraceli jsme se k našim rodinám. K večeři nám paní hostitelka připravila velikánskou bramboru s fazolemi, které se u nich říká Jacket Potato with Beans (brambora v bundě s fazolemi). Já jsem si pochutnala, chutnalo mi to více, než večeře z předešlého dne.

4. listopadu 2015 (středa) – Podruhé v anglické škole

Ke snídani jsme dostaly to samé co včera, ale kromě jablka. Na dnešní hodinu jsme šli do jiné třídy a taky jsme měli jinou učitelku, bohužel si už nepamatuji její jméno. Musím říct, že se mě to vyučování celkem bavilo, jelikož jsme mohli sem tam si něčeho při hodině uzobnout, nebo být dokonce na mobilu. Akorát mi vadily ty Italky a to jejich rozmazlené chování (jako například kouření cigaret a podobně). Taky nám začaly dělat naschvály, jako házení po nás sušenkami a podobně.

4. listopadu 2015 (středa) – Oxford

Momentálně nás čeká prohlídka univerzitního města Oxford. Prošli jsme se ulicí High Street, a poté se podívali ke kostelu St. Mary the Virgin. Kdo chtěl, mohl si vylézt na její věž, já jsem šla a byl tam hezký výhled a příjemný větřík ve vlasech. Po tomhle jsme zamířili na prohlídku Christ Church College, což bylo něco pro fanoušky knihy a filmu Harry Potter od spisovatelky J. K. Rowlingové, protože se zde natáčely scény právě z tohoto filmu, a to zrovna scénu, kterou dobře znáte: večeře u stolů. Mě dost mrzelo, že jsem nikdy Harryho Pottera neviděla ani pořádně nečetla. Každopádně tato místnost byla moc krásně zdobena obrazy a sama o sobě celá krásná.





Po prohlídce města Oxfordu jsme měli možnost nákupů v obchodu Primark a všech okolních, co byly poblíž. Podle mě se na tohle děcka těšila nejvíc z celého dne. Všichni si nakoupili spoustu věcí a dárků.
Po příjezdu si nás vyzvedla naše paní domácí a připravila hodně dobrou večeři, nudle se zeleninou. Vlastně to byla naše předposlední večeře u nich.

5. listopadu 2015 (čtvrtek) – Naposled v anglické škole (Ještě že tak)

Dneska nás čeká poslední den v anglické škole. Ne, že by se mi tam nelíbilo, naopak, vyučování bylo pestré a zábavné, ale vadily mi ty Italky (samozřejmě jsem nebyla z naší skupiny jediná, byly jsme to vlastně všechny). Pokud chcete, abych byla upřímná, shrnu to do pár slov: Byly to jen rozmazlené fifleny, které zajímá jen nejnovější kolekce od Gucciho. Jsem ráda, že jsem je viděla naposled a už nikdy v životě neuvidím. Od anglické paní učitelky jsme obdržely certifikáty o tom, že jsme „absolvovaly“ výuku. Jako takové zpestření jsme si vyzkoušely ten jejich univerzitní hábit a tu studentskou čepici (Jako Harry Potter).

5. listopadu 2015 (čtvrtek) – Stratford-upon-Avon

Po velkém oddechnutí se vyrazilo do Stratfordu a tady se mi líbilo asi nejvíc! A taky jsem měla důvody – městečko bylo krásně vyzdobené, domečky a další stavby byly tak krásné, že bych se tam nejraději hned nastěhovala. Zde v tomto městě se narodil i zemřel významný básník a dramatik William Shakespeare. Nejprve proběhla návštěva kostelu Holy Trinity Church, v němž je Shakespeare pohřben. Velmi mě fascinovaly hroby, náhrobky a kříže před kostelem, vypadalo to tam naprosto pohádkově. Poté jsme procházeli kolem jeho rodného domu, Nash’s House a Bancroft Gardens.





Po této procházce se zamířilo do kouzelné uličky plné obchůdků a vánoční atmosféra tu už krásně hýřila. V neštěstí zde v davu upadl starý pán, kterému se udělalo špatně. Ale naštěstí paní učitelka Košárková byla pohotová a pomohla mu a poprosila kolemjdoucí, aby zavolali pomoc. Záchranná služba přijela rychle a všechno dobře dopadlo. Obchůdků tu bylo velmi moc a já si nakoupila spoutu pěkných věcí. Takže až pojedete do Anglie, určitě navštivte Stratford, protože je to překrásné město.

Z 5. na 6. listopadu 2015 (čtvrtek, pátek) – Poslední večeře a nocleh v rodinách

Poslední večeře od naší hostitelské rodiny byla tak trochu česká (akorát uvařená Angličanem). A to byl kuřecí řízek a hranolky. Podle mě asi nejlepší večeře. Při večeři nám také dcery od paní hostitelky ukázaly video, které společně vytvořily (musím uznat, že bylo úžasné!). Naposled jsme se u nich vysprchovaly, vyčistily zuby a také naposled spaly.

Ráno po snídani (cornflacích) jsme se ve spěchu dobalily (protože jsme samozřejmě nestíhaly) a rychle se snažily seběhnout schody, o kterých jsem psala, že jsou moc strmé. Když jsme běžely, Terča, jež byla přede mnou, z posledních asi čtyř schodů uklouzla a spadla na zem. V tom nejhorším si trošku pohmoždila kotník a v tom nejlepším jí naše paní hostitelka pomohla, protože jak jsme zjistily, pracovala v nemocnici. Nakonec se naše rozloučení stalo komediálním.

6. listopadu 2015 (pátek) – Zpátky v Londýně

Tak už se znovu nacházíme v hlavním městě a míříme k jedné takové galerii (kde nám dali rozchod) a pak si to šineme ke Globe Theatre, poté ke Golden Hind (loď sira Franciska Drakea) a k Tower Bridge, který nejspíš znáte, a je to most, který se zvedá, když pod ním projíždí velká loď. Přes něj jsme procházeli rovnou k Tower of London (nejdříve královské sídlo, pak vězení a popraviště a momentálně tam teď je výstava korunovačních klenotů panovníků). Zde jsme strávili hodně času a tak jsem si vystála s kamarádkou řadu prohlídku korunovačních klenotů.



Koruny a další doplňky ke korunovaci byly velkolepě zdobeny drahými kameny a zlatem. Pocit to byl moc pěkný. Po dlouhé prohlídce Tower of London se šlo na projížďku lodi na řece Temži. Projížďku jsem si užila a dokonce jsme zahlédli i říční policii. Den už pomalu končil a čím dál víc bylo šero. Ještě se stihlo navštívit královský park a nultý poledník. Už ve tmě jsme se vrátili do autobusu a už šli jen nakoupit jídlo na cestu domů.



7. listopadu 2015 (sobota) – Jedeme domů

Anglii jsem si naplno užila. Jsem ráda, že jsem navštívila tak překrásnou zemi. Doporučuji ji navštívit, protože je tam plno příjemných lidí a krásných míst. Ale musím se přiznat, že se mi po domovu už docela stýská. Po rodině, mazlíčcích, teplých obědech a vlastně po všem.

Až v Anglii jsem si uvědomila, že tolik věcí tady přehlížím, ale měla bych si jich vážit. Jsem velmi ráda, že jsem se v České republice narodila a mou vlast budu vždycky upřímně milovat. A to, že tady nemáme trička s nápisy „Miluju ČR“ mi ani nevadí, protože lásku k mé vlasti tričkem nevyjádřím.

Děkuji všem, kteří tento báječný zájezd zařídili!