Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Jak už jsem říkala, dne 28. 7. 2008 se stalo něco zvláštního. Jako každý den, tak i tento, jsem zkoušela, už bez naděje volat Emmě, zda vezme telefon. Zkoušela jsem to hned ráno, nevzala ho. O půl jedné jsem to zkusila znovu, zase bez úspěchu. Naposled jsem to zkusila v osm hodin večer, pořád to zvonilo a nikdo to nebral. Když jsem si už řekla, že to nemá cenu a že to vypnu, z telefonu se ozvalo zaharašení a někdo to zvednul.

„Emmo! Jsi tam?“ volala jsem do telefonu.

Z druhého konce se ale nikdo neozýval.

„Emmo! Haló? Prosím, ozvi se!“ vyhrkly mi slzy do očí.

Z druhého konce jsem slyšela jen povzdech a vypnutí rozhovoru. Mobil mi začal pípat, že účastník, se kterým jsem volala, to položil a je nedostupný. Celá rozčílená jsem hodila telefon o zem. Chvíli jsem brečela, pak jsem si ale utřela slzy a podívala jsem se, co se stalo s mým mobilem. Naštěstí se mu nic nestalo, jen byl trošku odřený.

31. 8. 2008

Tento den byl poslední den o prázdninách roku 2008. Druhý den nato začala škola. Celou noc jsem jenom myslela na Emmu a doufala, že se ve škole objeví.

1. 9. 2008 jsem si sedla do poslední lavice, jako si vždycky sedávala Emma. Celou přestávku před vyučováním jsem čekala, zda se Emma objeví. Čekalo mě ale zklamání.

Jak už plynul ten čas, smířila jsem se s tím, že Emmu už nikdy neuvidím. Uplynuly už 4 roky, byl už rok 2012, začala jsem chodit do prvního ročníku na střední škole. Emma vždycky mluvila o tom, že by se tam jednou chtěla učit na této škole. Já jsem se přála učit na cestovním ruchu. No a tehdy jsem se dále začala zajímat o paranormální věci a duchovno, také jsem se naučila vykládat tarotové karty. Prostě jsem se začala zajímat o všechno to, o co se zajímala Emma. Celkem jsem doufala, zda by se stala nějaká náhoda, že bychom se na střední znovu setkaly a zase se z nás staly nejlepší kamarádky.

Bohužel jsem tam nikde Emmu nepotkala. Měli jsme tam jen jednu Emílii, ale ta pravá Emma to nebyla. Roky plynuly a plynuly, já jsem byla už ve třetím ročníku a 7. února 2014 jsem zkusila Emmě zavolat, naposled.

Telefon nikdo nezvedal, pak se ozvalo chrčení a nakonec známý hlas a text, že účastník je nedostupný. Vzdala jsem to. Otevřela jsem deník, který jsem našla na poličce a zapisovala jsem si:

7. února 2014

Dnes jsem Emmě volala naposled! Asi jí nestojím ani za telefonát. Musím na ni zapomenout. Najdu si jiné přátele.

Položila jsem pero, trošku mi i ukápla slza. Hned jsem se jí snažila setřít, ale udělala se tam skvrna, která tam je až doteď. Deník mě začal celkem bavit, každý den jsem měla nový zápisek, co se nového stalo, jakou jsem měla náladu. No, znáte to. Celkem jsem litovala toho, že jsem si ho nezačala psát dřív.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ