Rubrika: Literární tvorba » Povídky

O 10 let později…
Už je to dost dávno, kdy těch pár magorů uteklo z blázince. Měli štěstí, nikdo si toho nevšiml. Možná…

„Co je,“ zeptal jsem se Pepy, protože vypadal, jako kdyby přemýšlel. Ale on přece nikdy nepřemýšlí?!

„Nic, jenom přemýšlím,“ on vážně přemýšlí, to mě podržte! „Přemýšlím, jestli jsme po tom útěku neměli udělat něco dobrýho, co by někomu pomohlo nebo tak,“ řekl.

„To by mě nikdy nenapadlo,“ zasmál jsem se.

„Ale mohli bysme si udělat třeba vysokou.“ To si dělá srandu?

„To si děláš srandu.“

„Nedělám.“

On to snad myslí vážně. Já a jít na vysokou. A Pepa? Nechtěl jsem k němu být krutý, a tak jsem mu neřekl, že by ho z vysoké vyhodili. Není moc chytrý. Popravdě má IQ bublajícího bláta.

„A na co vysokou,“ zeptal jsem se na konec.

Ticho. Nemá co říct.

„Dokážeš si představit, že bych se jmenoval magistr?“ Začal jsem se smát. To jsem asi neměl dělat. Nafoukl se a už se mnou nemluvil.

-------------------------------------------------------------

S tou vysokou jsem mu to rozmluvil. Byl by ještě zklamaný, kdyby ho vyhodili. A určitě by ho vyhodili.
Ale našel si práci. A já taky. Bláhu už jsem nikdy neviděl, díky bohu. A tak žijeme den po dni.
Je to celkem nuda, když odnikud neutíkáte nebo nemáte nějaký problém, ale dá se s tím žít.…

KONEC