Rubrika: Literární tvorba » Povídky

„Pojďte za mnou,“ řekl Bláha. Šel jsem a cestou jsem přemýšlel, co udělám.

„Ty obrázky malovali magoři?“

„Jestli myslíte naše klienty, tak ano.“

Aha, tak promiňte, že nemluvím spisovně. Myslel jsem, že na to mám právo, když jsem ten magor. Obrazy nebyly nejhorší, sice trochu depresivní, ale rozhodně lepší než by byly moje. Ale tohle mě přece nezajímá, jsem uprostřed obrovské útěkové akce. Možná trochu přeháním.

„Vidíte tu nádhernou symfonii barev?“

„Ano, jistě,“ řekl jsem, i když netuším, o čem mluví. Co mám dělat?!
Zakopl jsem o rozbitý stojan. A dostal jsem nápad…

„Au!“ zařval Bláha, když jsem ho praštil tím stojanem po hlavě. Svalil se na zem. Taková úleva. Rychle pryč.

„Kde seš?“ ptal se naštvaně Pepa před blázincem.

„Kde bych byl, tady jsem,“ řekl jsem v klidu.

Vezl jsem se na vozíku a ohlédl jsem se za blázincem. Nebyl jsem tu ani týden, to je dobře. Jeli jsme alejí stromů, které jsem nikdy neviděl. Vál vítr. Sestřičky nás zavezly do nějakého parku a potom se vrátily. Bláhovi bude chvilku trvat, než zjistí, že jsme pryč.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se.

„Utíkat, nemáme čas,“ řekl Pepa.

„Fajn.“

Dojeli jsme až k benzínce, já jsem zabavil prodavače a Pepa ukradl asi sedm balíčků cigaret a žvýkačky. Na parkovišti jsme si „vypůjčili“ auto a klíče jsme našli v zapalování. Jaké štěstí.

„Kde jsou ty cigára?“ zeptal jsem se.

„Na zadním sedadle,“ řekl Pepa „a podej mi jedny camelky, dík.“

Jeli jsme někam, pryč…



O deset let později…