Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Dívka jménem Klára si mě asi před měsícem koupila v jednom obchodě. Jmenuji se Růženka a bydlím se svým dvojčetem a dvěma spolubydlícími ve skříni. Někdy se tam mačkáme, ale vždycky se udělá místo pro všechny. Teď k nám na pokoj přibyly další dvě spolubydlící, které ale v nejbližší době zase odejdou. Tak jako my, ve skříňkách bydlí hodně našich přátel. Vedle nás ve skříni bydlí sourozenci Papučkovi a spolubydlícího jim dělají dva černoši (nejspíš Afričani). Klára je se mnou skoro pořád, ale nejsem jediná. Dlouhé časy tráví i s mými kamarádkami, které rok od roku mění. Někdy se mi hlavou honí myšlenky… Co budu dělat? Co se se mnou stane, až nebudu potřebná? Ale teď na to radši přestanu myslet.

Každý den ráno vleze k nám do skříně, vezme si mě a je se mnou až do odpoledne. Potom mě zase vrátí za mými přáteli. Jestlipak má nějaké představy o tom, co dělám? Háček je v tom, že nedělám nic. Pokud nejsem s ní, tak jsem pořád zavřená ve skříni. Chtěla bych mít nožičky… abych mohla někam jít, něco prožít, ale o tom si můžu nechat jenom zdát!

Už se mi zdálo hodně snů, třeba že mi narostla křídla a létala jsem po obloze jako ptáci, nebo jsem skákala z letadla (samozřejmě s padákem). Jenže jednou se mi zdál sen, že naše skříňka zůstala otevřená a já se vydala ven něco zažít, ale to jsem ještě netušila, co se se mnou bude dít. Tak jsem si to šla po ulici a najednou jsem potkala takovou chlupatou věc (teď už vím, že to byl pes). Nevěděla jsem, co to je, ale vzalo mě to mezi zuby a začalo kousat a trhat. Snažila jsem se vyprostit, protože jsem se bála, že by mě mohl rozkousat, a to bych potom nebyla použitelná a moje dvojče také ne, no a tak jsem se tak dlouho jsem se vrtěla, až jsem psovi z tlamy vypadla. Dál už jsem nic nového nechtěla zažívat, a tak jsem se rychle vrátila zpět do skříňky. Když jsem se probudila, oddychla jsem si, že to byl jenom pouhý sen.

Ve skříňce mě najednou napadlo, co když je lepší, abych zůstala taková, jaká jsem a tam kde jsem - růžová kroksa ve skříňce 136.