Rubrika: Literární tvorba » Zamyšlení

Jaká je vlastně láska a přátelství? Naskytla se mi už příležitost, poznat tyto dva city neodmyslitelně patřící k životu? Tato otázka mi na první pohled připadá nesmyslná, ale když se nad ní chvíli zamyslím, vybaví se mi v hlavě neskutečné množství situací, zkoušek a zrad, které mi už právě láska a přátelství v životě přichystaly.

Láska má několik podob. Většina teenagerů si pod ní představí pouze jedinou osobu, do které je právě zamilován/a. Touží po ní, myslí na ni denně ve školních lavicích a u facebookových chatů. Nedokáží si bez ní představit život, jsou jí úplně zaslepeni. Cítí potřebu vzájemných doteků a okolí pro ně přestává existovat. A takový pohled z očí do očí uprostřed rozkvetlé louky se najednou stává tou nejromantičtější a nejkrásnější věcí pod sluncem! Partnerská láska však dokáže být i krutá. Kolik omylů a zklamání nám může způsobit? Kolik smutných očí a slz nedokáže zastavit? Když je však ta pravá, můžeme s ní prožít celý život, bude s námi v dobrém i zlém.

Dalším druhem lásky, jež se nám dostává od narození, je láska mateřská. Proč ji neprožíváme tak intenzivně, jako tu partnerskou? Máme ji snad uloženou v sobě, a proto ji bereme automaticky? Měli bychom si jí vážit, protože ne každý měl to štěstí poznat ji. Jen představa, že jsi na světě sám mezi cizími lidmi, bez jakýchkoliv příbuzných? Odstrašující! Kdo jiný tě podrží, podpoří, než tvá rodina? Myslím, že spousta puberťáků ji bere jako samozřejmost. Možná si ji i uvědomují, ale stydí se to před okolím projevit. Ukrývají se pod slupkou tvrďáků, kteří jsou už přece „dospělí“ a starostlivost rodičů je prudí. Jak jsou pak vděčni za pohlazení v době nemoci, za vlídné slovo a povzbuzení, když je zradil kamarád či opustila první láska! Hrdinou není ten, kdo před spolužáky nadává na svoji mámu, ale uznání patří tomu, kdo ji před nimi dokáže obejmout. Láska mateřská je totiž vždy upřímná a nenahraditelná.

A přátelství? Bez něj bych si život nedokázala představit. Jak asi musí být tomu, kdo je uzavřený sám před svým okolím a nemá se s kým podělit o své starosti i radosti. Potřebu přátelství vystihuje jeden krásný citát: „Tak jako řeku nepřeplaveš bez rukou, tak život nezvládneš bez přátel“. Nechtěla bych být s pocitem „bez přátel“ ani minutu. Vše by bylo tak neúplné, prázdné a hlavně nudné. S přáteli trávím spoustu času ze svého prozatímního života. Zamyslete se! Kdo je to přítel? Pro mě člověk, na kterého se můžu spolehnout, věřit mu, svěřovat se. Bytost, která mě nikdy nepodrazí, nezklame a stojí při mně. Vše se mnou prožívá, vždy mě vyslyší, a když jste úplně na dně té největší propasti, nevykašle se na vás.

Jak ale poznat nejlepšího přítele? Na tuto otázku vám dá odpověď až sám život a situace, které s sebou přináší. Protože jak stará moudrost praví, jen v nouzi poznáš přítele. Měl by být oporou, umět odpouštět, být tolerantní k našim chybám a nedostatkům, ale zároveň bez závisti s námi sdílet všechny naše radosti a úspěchy. A ještě si neodpustím jeden citát od Alberta Einsteina „Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš.“

Přátelství a láska... Tyto dva pojmy jsou si tak blízké, často lehce zaměnitelné a přesto tak rozdílné. Nedopusťme, aby se z nich staly vzácné druhy, kterým hrozí vyhubení. Važme si blízkých kolem sebe. Mnoho z nich je nám věrných. Buďme věrni i my jim...