Rubrika: Literární tvorba » Povídky

„Může být jednou ticho?“ zeptal se směrem ke mně a já se pohotově postavila na nohy. Najednou je ve třídě takový klid, že by bylo slyšet každičký nádech a zatepání srdce. Pan učitel se rozhlíží po třídě, aby zaznamenal alespoň nějakou maličkou nekázeň, ale nic se neděje.

„Takže,“ začal pomalu. „Toto je Antek Cavil a aby bylo jasno, tak tu u nás zůstane pár měsíců a sedne si vedle Amelii.“
Koukám na židli vedle sebe, která je opravdu prázdná. Antek si sedá vedle mě a pořád se usmívá. Drtím v ruce tužku na prach. Moje pomalá změna ve zvíře mi zřejmě dopřává nadlidskou sílu při občasných příležitostech. Pokud měl ten vlkodlak, co mě pokousal, takovou sílu, tak nechápu, proč ještě žiji a jsem skoro v pořádku.
„Já jsem Antek,“ řekl.
„A já nejsem hluchá.“

Po celé první hodině jsem ho měla plné zuby a k tomu ty vlkodlačí křeče a záchvaty vzteku mi nepomáhaly toho kluka vedle sebe snést. Vlastně kromě mojí rodiny ví už jen dvě osoby na světě, čím si teď procházím. Moje kamarádka Zuza a její mamka, protože jsou zdejší upíři. Zuzanin táta byl taky upír, ale stala se taková nehoda s česnekem a on zemřel.

Udělalo se mi zle a musela jsem na záchod, abych ve třídě něco nerozbila. Dýchala jsem čerstvý vzduch, protože tam nechali otevřené okno.
„Jsi v pořádku?“ slyším hlas pana učitele a otáčím se.
„Ano, já jsem úplně v pořádku.“ Opřela jsem se o parapet a strhla ho k zemi.
„Měla by sis na tu sílu dávat pozor,“ řekl tiše.
Moje obočí vyletělo nahoru a začala jsem lapat po dechu. „Jak to myslíte?“
Opřel se o dveře. „První proměna bude nejtěžší.“
Nevěděla jsem co říct, a tak jsem se zeptala na tu nejobyčejnější otázku, která mě napadla. „Vy jste vlkodlak?“ Slovo vlkodlak jsem zašeptala.
„Ano, už pět let,“ oznámil mi sklesle.
„Ale jak víte, že …“
Potom mi skočil do řeči. „Kousl jsem tě.“

Nejspíš jsem musela zblednout v obličeji. Můj učitel češtiny je vlkodlak. Můj učitel češtiny je vlkodlak, který mě pokousal.
Dlouho jsem nebyla schopná nic říct. „Ale proč?!“ Křičela jsem vztekem a úplně jsem zapomněla, že mluvím s člověkem, který mě učí už tři roky.
„Vlkodlačí tělo nejde snadno ovládat. Po první proměně jsem roztrhal pár lidí, i když jsem se oslaboval stříbrnými řetízky. Za pět let jsem se naučil krotit.“

Nakrčila jsem obočí a zrudla v obličeji. „Očividně ne dost.“ Ukázala jsem mu pokousanou ruku.
„Jsi na živu,“ řekl mírně.
„Jasně, za takovej život vám pěkně děkuju. Za život, kdy se budu každý měsíc měnit v potvoru a trhat lidi na kusy.“

„A co tady děláš ty?" řekla jsem, když se za panem učitelem objevil Antek.
„Jsi v pořádku?" zeptal se vyděšeně, ale zůstal stát ve dveřích.
„Já se ptala první." Založila jsem si ruce v bok a stáhla ústa do tenké linky.
„Máte stejný problém." Vypadal jako by toto všechno bylo úplně normální. „Pokousal jsem i jeho ve stejný večer."
Tohle už bylo moc. Můj učitel češtiny je vlkodlak a ten kluk, kterého jsem srazila je taky mystická příšera a já dcera upírky a člověka. Jsem další do klubu otroků měsíce. Dnes už mě zřejmě nic nepřekvapí.

Potom vytáhl z kapsy stříbrný řetízek a podal mi ho. „Nasaď si ho. Stříbro minimalizuje tvoje schopnosti a bude ti lépe.“
Natáhla jsem ruku pro řetízek a ten mi popálil kůži, jako by byl ze žhavého železa. „Proč to tak pálí?“ zeptala jsem se a dala si řetízek na krk.
„Na to si zvykneš. Za okamžik ti to ani nepřijde.“

Pokračování příště.