Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Dívku popadla veliká úleva, když uviděla dům, ve kterém bydlí pořád stejný a bez změn. Mohutná vstupní brána vrzala úplně stejně, jako ráno a cestička vytvořená z velkých šutráků se také v ničem nelišila. Už, už chtěla sáhnout po klice a bezpečně vklouznout do domu, když v tom se z rohu vyřítilo obří huňaté zvíře, co vydávalo zvuk jako pes. Zuzka velmi rychle kliku upustila a z pozemku utekla.

Neutíkala moc dlouho, neboť proti ní opět jel podivný objekt velmi podobný tomu předešlému. Akorát měl jinou barvu a trošku jiný tvar. Nebohá dívenka to tentokrát vzdala a padla na kolena a čekala, než se to k ní přiblíží. Jediné, co chtěla, bylo to, aby ten strašlivý sen skončil. Slyšela jen svůj tlukot srdce a nepříjemné troubení neznámého předmětu, kterého se tak bála. Najednou však všechno ustalo a Zuzana uslyšela dva cizí hlasy.

„Sakra, holka, co se tady válíš po zemi? Jsem tě málem přejel!“ ozval se prvně mužský hlas.

„No tak, Karle, nech toho. Nevidíš, že je v šoku?“ opomenul muže ženský hlas. O studenou zem klapaly podpatky. Zuzka se podívala nad sebe a matně nad sebou spatřila laskavou ženskou tvář. „Jsi v pořádku, zlato?“ Odpovědi se však od ní nedostalo. „Kde máš rodiče?“ Stále žádná opětovná reakce.

Žena se starostlivě podívala na muže. „Asi bychom ji měli zavést k doktorovi. Je v šoku.“

„Ne! Já nechci k doktorovi. Chci domů!“ vyklouzlo ze Zuzky.

„Tak ona mluví,“ prohodil muž, načež ho jeho, soudě podle všeho manželka probodla pohledem.

„A kde bydlíš? Zavezeme tě tam,“ nabídla jí žena.

Zuzana si ji pečlivě prohlížela. Měla hubenou postavu oblečenou do zajímavého kabátu, který musel být jistě drahý. Oříškové vlasy byly pevně učesané do elegantního drdolu a pod jiskřivýma zelenýma očima se jí seskupovaly roztomilé pihy. Zmatená dívka jí chtěla velmi moc říct, kde bydlí, jenomže to ona sama nevěděla. Všechno bylo úplně jiné, ačkoliv pořád stejné. A jak tohle má vysvětlit úplně neznámé ženě?

Ta paní se však odpovědí vzdala, a tak jí laskavě popohnala:
„No tak, pojď, pojedeme k nám domů, ať se můžeš trochu uklidnit.“

Zuzaně nezbývalo nic jiného, v té zimě se jí určitě už být nechtělo a tak se té ženě snažila věřit. Ta ji pomalu odvedla k té divné věci a posadila ji na sedadlo. Sama si sedla na sedadlo před ni a muž na sedadlo za takovým kolem. Zuzka to celé zaujatě pozorovala, hlavně muže, jak něco mačkal a pak začal točit kolem a dupat na nějaké stupínky na zemi. Objekt se rozjel.

Tak takhle to je, pomyslela si Zuzka. Ono to slouží jako vůz!