Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Tenhle příběh se stal začátkem listopadu. Jak všichni víme, v tu dobu jsou Dušičky. Rozhodli jsme se s partou kamarádů zajít na hřbitov a podívat se, jak všude hoří svíčky.



Průběh dne byl jako každý jiný. Ráno jsem šla do školy, kde jsme se ještě domluvili, kde se sejdeme a v kolik. Sraz byl tedy v jedenáct hodin večer u školy. Zvonek nám ohlásil konec hodiny a my jsme šli na oběd. Pak jsem šla domů a domluvila se s kamarádkou Markétou, že u mě přespí.

Asi v 5 hodin ke mně přišla Maku. Jelikož do jedenácti bylo ještě dost času, tak jsme si pustily film. „Když už jsou ty Dušičky, proč si nepustit horor?“ řekla Markéta. „Fajn, proč ne?“ odpověděla jsem. Mezi tím, co Markéta hledala nějaký horor, tak jsem zatáhla žaluzie a šla udělat popcorn. „Píp“. Popcorn byl hotový a já šla zpátky do pokoje, kde na mě volala Maku, že našla boží film. Jmenoval se Hranice mezi světem živých a mrtvých.

Film se odehrával na Dušičky. Kamarádi ze školy se vydali o půlnoci ven na procházku. U hřbitova bylo mnoho zombie a různých mrtvých lidí, kteří vstávali z hrobu. Chtěli je sníst nebo zabít. Utekli. Schovali se ve škole. Příběh skončil tak, že byli ve škole schovaní, dokud nevyšlo slunce.

Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct a my jsme vyšly ke škole, kde už na nás čekal Vojta a Lukáš. Vydali jsme se tedy všichni na hřbitov.

Cestou jsme klukům vyprávěly o filmu. Smáli se, že to není možné, ať se nebojíme. Za chvilku jsme už stáli u brány hřbitova. „Vážně tam chcete jít?“ zeptala se Maku. „Jasně že jo, přece se nebudeme bát mrtvých,“ řekl Vojta. Udělali jsme krok a brána se sama zabouchla. „Snad to byl jen vítr,“ řekla jsem. Procházeli jsme hřbitovem. Bylo to krásné. Všechno svítilo. Na nebi byl vidět zářivý měsíc. Kostelní zvony ohlásily půlnoc.

Najednou se vše kolem nás začalo pohybovat. Hroby se začaly otevírat a byla tma. Doufala jsem, že se mi to jen zdá, ale pak jsem zaslechla Markétin křik a rozběhla jsem se. Chytla sem Maku za ruku a táhla ji za sebou. Vojta a Lukáš nám byli v patách. Vyběhli jsme ze hřbitova a blížili se ke škole. Ta byla otevřená, nevěděli jsme proč. Jelikož nás pronásledovaly přízraky, tak jsme se schovali do školy. „Za to může ten film!“ vykřikla jsem. Otočila jsem se, abych se ujistila, jestli jsme všichni. Lukáš i Vojta stáli za mnou, ale Markéta nikde! „Kde je Markéta?!“ začal panikařit Lukáš. Nikdo nevěděl, kde je. Lukáš se rozběhl ven ze školy. Šel ji hledat. Já a Vojta jsme se rozběhli taky, nepotřebujeme přece ztratit i Lukáše.

Blížili jsme se k našemu domu. Napadlo mě, že by Markéta mohla být uvnitř. Rychle jsme tedy utíkali do domu. Jakmile se za námi zabouchly dveře, vzbudila jsem se. Otevřela jsem oči a viděla vedle mě sedět Maku. „Kde jsou kluci?“ zeptala jsem se. „Vždyť máme sraz až v jedenáct u školy,“ řekla Markéta. V tu chvíli jsem si oddechla, že to byl jen sen.

Blížila se jedenáctá hodina a my jsme se s Markétkou vydaly ke škole…