Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Začala seance, jestli se to tak dá nazvat…
Lucka a Monika seděly uprostřed pokoje naproti sobě a držely se za ruce. Monika se začala smát.
„Co je?“
„Ale nic,“ hihňala se Monika.
„Moniko, chceš mi vůbec pomoct, nebo si ze mě děláš srandu?“
„Ne, promiň… No tak fajn, od teď jsem vážná.“

Tak se tedy pohodlně usadily a začaly s vymýtáním ďáblů nebo něčeho horšího…
Obě zavřely oči a z otevřeného okna se na ně vrhl chladný silný vítr, který shodil pár plyšáků z police vedle dveří. Lucka přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad a jestli by radši neměla vyběhnout s křikem ven dřív, než se cokoli stane. Ale byla natolik vyděšená, že se nemohla hnout.

Monice i Lucce se nechtělo začínat s blbinkama typu: vyvolávám, vyvolávám tě zlý duchu… A tak tam chvíli seděly a čekaly, až se stane nějaká katastrofa.
Lucka vstala a nervózně přecházela po pokoji.
„Co se děje Luci?“
„No, měly bychom si to trochu naplánovat, ne?“
„Asi jo… Takže, až sem ten duch měli bychom mu asi nabídnout čaj nebo spíš kafe? Ne, to byl vtip,“ odmlčela se Monika a přemýšlela, jak začít…
„Už to mám!“
„Co?“
„Půjdeme na půdu.“
„Ne.“
„Jo.“

Tak tedy šly.
Bylo asi tři čtvrtě na devět, když se Monice podařilo přemluvit Lucku. Lucka se nejdřív chtěla vzít nůž nebo něco na obranu, ale něco jí říkalo, že jí to nepomůže. Měla pocit, jako když vidí pavouka, sice ho chce zabít, anebo ho mít na očích, ale zároveň chce utéct a potom už by se tam ale nesměla vrátit. Už, už tam budou…

Lucce se do těla vkrádal mráz, stoupala po dřevěných schodech a už viděla podlahu půdy. Tak dlouho se bála a teď je tady a nic se neděje.
„A která je ta skříň?“
„Tam,“ řekla Lucka a ukázala na druhý konec půdy.
„Fajn,“ vykročila Monika.
Monika se blížila ke skříni. „Nechceš to radši zapálit?“ zeptala se.
„No, nevím, to bysme to musely vyvést na dvůr.“
Monika otevřela skříň.
Drama začíná!

Ve skříni nic nebylo a Monika na chviličku uvažovala, jestli nemá Lucka schizofrenii nebo tak nějak. Ale potom se stalo něco neuvěřitelného.
Někde z kouta se vynořilo něco jako stín nebo cigaretový kouř a vyletělo to z okna. Za tím se linula podivná vůně a slabý vítr. Lucka s Monikou stály uprostřed půdy jako kdyby měly podrážky bot přilepené k podlaze. Obě se probraly, až když ustál vítr a podívaly se na sebe.
„Tak to by bylo,“ řekla, zapleskala rukama, tak jak se to dělá, když má člověk něco z krku.
„Jako ty nejsi normální, nám tady před očima proletí duch, nebo kdo ví co a ty tady šudlíš rukama jak Pat a Mat!“
„Hlavně, že jsme zdravý.“

A od té doby za sedmero horami a řekami v Lucčině novém domě byl navždy klid.

KONEC