Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Před pár lety se Lucka přestěhovala do jednoho menšího města, do docela obyčejného rodinného domu. Alespoň tak vypadal.

Byla celkem ráda, v předchozí škole ji nikdo neměl moc rád. Tady byli lidi příjemnější. Každý se s ní normálně bavil, ale nedalo se říct, že by měla nějakou ultra-mega-kamarádku. Je jedináček a jejich nový dům je moc velký, starý a trochu strašidelný. I s rodiči je tam dost prázdno. Většinou jí bylo jedno, že byla pořád sama. Poslouchala Skrillexe nebo si něco našla. Jo a taky měli půdu.

Myslím, že byla zrovna středa, ve škole měli jenom pět hodin, domů se dostala brzo. Naobědvala se a šla si po svých. Do jejího pokoje se mohla dostat jenom přes 74 schodů, už je počítala. Kdyby ona kupovala třípatrový dům, musel by být jedině s výtahem. Utahaná si lehla na postel a mohla si dělat, co chtěla. Chvíli jen tak ležela a dívala se do stropu. Začala vymýšlet něco, čím by se zabavila. Mohla by jít na půdu. A jak řekla, tak udělala.

Půda byla tmavá a vlhká. Lucka cítila, jakoby za ní někdo stál, věděla sice, že tam nikdo není, ale… Pořád se otáčela, aby si byla jistá, že je tu vážně sama. Světlo se sem dostávalo dvěma okny ze dvora. Úplně vzadu stála velká almara posetá pavučinami. Lucka k ní šla, byla blíž a blíž. Zdola se ozvaly nějaké zvuky, někdo jde po schodech. Najednou všechno ztichlo, nikde nic. Bála se pohnout, nešlo to, byla přikovaná k zemi! Špatně dýchala, zvedl se jí žaludek…

Bylo to, jako kdyby někdo zastavil čas. Říkala si, že se musí jenom pohnout, třeba jenom palcem u nohy, aby už se tolik nebála, že způsobí konec světa, pokud se pohne. Tak to bylo vždy, třeba když byla malá, dívala se s babičkou na Slečnu Marplovou a potom musela jít spát, sama bez jediné živé bytosti si musela lehnout na tu největší postel, jakou kdy viděla. Až po oči se zachumlala do peřiny, otočila se na bok a bála se otočit, aby tam náhodou nebyl vrah, který čeká na její otočení, na její poslední pohled do jeho očí… A pak ji zamordoval.

Konečně, pohnula se a nic se nestalo. Myslela si, asi naivně, že když se přemůže a jako největší hrdina pohne rukou, tak to ticho přestane. Pořád, pořád a pořád se nic nedělo! Dost ji to deprimovalo. Alespoň už věděla, že se může pohnout. Musí si připomenout, proč sem vlastně lezla. Jo, nudila se a myslela, jaké to bude vzrušení, být sama na půdě jejich nového domu. Když si tak zrekapitulovala, jak se věci mají, připadalo jí to strašně směšné. Ona tu stojí na půdě a nehýbe se, protože je přesvědčená, že pohnout se znamená smrt nebo něco horšího. Jsem trapná. Co si asi tak myslím? Tohle je docela normální půda.

Opak byl pravdou…

Ještě pár minut stála na jednom místě jako přikovaná, potom si dodala odvahy a šla. Šla k té skříni. Je to přece jenom skříň! Co na ní je?

Už byla tak blízko. Už u ní stojí jako před nepřítelem. Otevřela dveře a začala křičet.
Když se probrala, musela dlouho uvažovat, kde je. Jo, je u sebe ve svém novém pokoji v novém domě. Bála se, nad ní byla půda, na půdě byla skříň a ve skříni…

Ve skříni viděla mrtvolu, hnusnou hnijící mumii, která neměla oči a přece se na Lucku dívala. Byla obalená v obvazech a v hlavě měla díru prolezlou šváby. Fuj, to je hnus! Zapomeň na to, zapomeň na to!! Říkala si a přitom se mlátila hlavou do polštáře. Asi tři hodiny nemohla usnout a podvědomě čekala, až se z půdy ozvou kroky. Kroky se neozvaly a Lucka usnula.

Lucka pořád dokola přemýšlela, co mohl znamenat ten odporný sen. Od té doby se jí nápad jít na průzkum půdy vůbec nezamlouval. Pořád se jí vracel ten pohled mrtvoly nebo mumie nebo co to sakra bylo. Neměla oči a přesto Lucku pomalu, ale jistě propalovala pohledem.
Lucka šla po úzkém starém chodníku podél starých velkých sem tam obydlených domů v zapomenuté uličce jejího nového města. Pohled měla zarytý do země. Na chodníku občas nějaké kachlička chyběla nebo se kývala. Nemohla se uklidnit. V hlavě se jí dokola a dokola motal ten sen. Nasadila si na uši sluchátka a zkusila nevnímat okolní svět.

Jo, chvíli to tak šlo a ona si ulevila od věčného přemítání o skříni, která se tváří jako vchod do Narnie nebo do nějaké jiné země zaslíbené, ale... ale je v ní úplně něco jiného.
To ale netrvalo dlouho...

Asi po deseti minutách hraní se mobil vypnul. Nebyl vybitý, jen tak se vypnul. Ze sluchátek se ozvalo šumění a pak nic. Lucka se začala rozhlížet kolem sebe. Kolem ní byla tmavá úzká ulice s chátrajícími vysokými domy. Nikde nikdo. Lucka se začala bát, co se stane tentokrát.

Už se zase nemohla pohnout a měla pocit, že je všechno zamrzlé v čase. Kašli na to a prostě jdi domů, říkala si, aby se uklidnila. Ale kde je její dům?!

Udělala první krok a hned když došlápla za zem, uslyšela v uších syčení. Pořád zesilovalo a chybělo málo, aby Lucka dostala hysterický záchvat. Otočila se. Nic, je tady úplně sama. Ale to syčení, co to je?!! Otočila se na druhou stranu a byl tam její dům. Vůbec netušila, jak se tam dostal, to je jedno, hlavně, že tam byl. Rozběhla se k němu.

Pár dnů se nic nedělo a potom zase....

Šla ráno do školy a celou dobu měla pocit, že ji někdo sleduje. Nakonec došla do školy, tam byli lidi a tak byla víc v pohodě. Domů jela autobusem. A tak to šlo pořád dokola. Asi jednou za týden se stalo něco takového. Za měsíc už si myslela, že se naprosto zblázní!
Trvalo jí docela dlouho, než zjistila, že to všechno má na svědomí jejich dům.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ