Rubrika: Literární tvorba » Povídky

No… tohle vypadá dobře, v příštích měsících tě budou čekat dobré zprávy. A v budoucích rocích špatné zprávy.

„No… tak já už asi půjdu,“ oznámila jsem Emmě. Ty hnědé zdi na mě působily velmi depresivně.

„Už? Hm, jak chceš,“ v Emminých očích šlo vidět, že je z toho trošku smutná.

Šly jsme dolů po vrzavých schodech. Emmina maminka vlezla do chodby.

„Na shledanou. Ahoj Emmo.“ Už jsem byla málem venku, ale maminka Emmy mě chytla za rameno a řekla mi:

„Někdy můžeš přijít za Emmou si hrát. Co třeba v pátek. Pasovalo by ti to?“

„No… Já nevím, to se budu muset zeptat mamky,“ odpověděla jsem.

Pak už jsem mohla jít. Bylo mi Emmy celkem líto. Nikdo se s ní nebavil, nenosil jí úlohy ze školy, všichni ji ignorovali. Stejně jako mě.

Uplynula od úterý středa, čtvrtek a teď tu byl pátek. Emma se se mnou ve škole celkem bavila a maminka mi ji dovolila navštívit. Rovnou ze školy jsme šly k ní domů. Celkem jsem se bála, ale na návštěvě jsem už u ní byla. Dorazily jsme k ní domů a do jejího pokoje. Chvíli jsme si psaly úkoly do školy na pondělí. Pak jsme si kreslily a potom mě úplně překvapila… Zapnula počítač! Bylo to super, Emma mi ukázala spoustu dobrých her. Pak také nějaké dobré webové stránky. Nakonec už bylo šest hodin, tedy čas, kdy jsem musela jít domů. Rozloučila jsem se s Emmou a její maminkou. Její tatínek prý jezdil na pracovní cesty, tak jsem ho nikdy v životě nespatřila.

Uplynuly už dva týdny a z nás dvou se staly nejlepší kamarádky. A jak ten čas plynul čím dál tím víc, naše kamarádství bylo silnější a jedna bez druhé jsme nedaly ani ránu. Neustále jsme se navštěvovaly, chodily spolu do knihovny, ven… Prostě všude!!!

Uplynul už celý rok. Bylo 16. června 2008, zrovna jsem šla Emmu navštívit k ní domů. Jako vždycky jsme si zapnuly počítač. Pak jsme dělaly blbosti, házely jsme na sebe polštáře, fintily jsme se… No, to si ani nedokážete představit. Druhý den na to jsme jely na koupaliště. Byly jsme obě šťastné. Byl víkend a prázdniny přede dveřmi.

Další den, tedy v neděli, pokud si dobře pamatuju, jsme kamsi jely někoho navštívit, tak jsem se Emmou bohužel neviděla. Vlastně jsem se s ní už neviděla v pondělí, myslela jsem, že se jí udělalo ráno nevolno, tak jsem si toho moc nevšímala. Když jsem jí po škole šla zanést úlohy domů, nikdo neotevíral. Řekla jsem si, že jsou asi někde u doktora a nejsou ještě doma. Úkoly jsem hodila do schránky a šla domů.

Druhý den, v úterý, do školy také nedorazila. Zkusila jsem jít k ní domů zanést úlohy, ale bylo to stejné jako předešlý den, nikdo neotevíral. Ve středu jsem se jí pokoušela dovolat. Byla nedostupná.
A tak se to opakovalo každý den až do konce školního roku. Byla jsem nervózní. Doufala jsem, že se Emma dostaví, ale zklamala mě. Nedostavila se.

Učitelka jí zapsala do vysvědčení několik neomluvených hodin a bylo to. Jednou jsem si s ní tak povídala, ale řekla, že o Emmě nic neví, že se její maminka ani tatínek neozval.

Prázdniny začaly v plném proudu, bylo celkem parno a všichni si začali užívat. Jen já jsem šla sklesle s touhou, že se mi Emma co nejdřív ozve.

Bylo už 11. července. Já jsem každý den Emmě volala aspoň třikrát, ale nikdy to nezvedla. Byla jsem ze všeho špatná a měla jsem pokažené prázdniny.

Až 28. července nastalo něco zvláštního…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.