Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Emma vypadala moc mile, byla taky hrozně hezká, ale byla jiná…

Měla tmavě hnědé vlasy, zelené oči, nosila jen černé oblečení, a co jsem tak zahlédla, nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Ve škole se s nikým nebavila, sedávala si do poslední lavice, nehlásila se, ale měla dobré známky. Vždycky jsem si s ní chtěla pokecat, scházela mi však odvaha.

Jednou ve škole zrovna chyběla a paní učitelka mě pověřila, abych jí zanesla domů úkoly.
Přicházela jsem k jejich domu, mimochodem bydleli ve starém domě na kraji místního lesíka.
Hledala jsem jejich zvonek, žádný jsem bohužel nenašla, tak jsem zaklepala na jejich velké zvláštní dveře. Chvíli jsem čekala, a když už jsem si řekla, že asi nejsou doma a hodím to do schránky a radši odejdu, otevřely se ty divné dveře. Přidržovala je jakási žena.

„Dobrý den, přinesla jsem Emmě úkoly do školy,“ řekla jsem.

„Ahoj!“ usmála se neznámá paní. „Emma bude jistě moc ráda, ještě jí nikdo nikdy nedonesl žádné úkoly,“ řekla. „A pojď dál za Emmou,“ pozvala mě paní k nim domů.

Chvíli jsem se vymlouvala, že mám něco důležitého na práci, ale na konec mě paní přemluvila, tak jsem tedy souhlasila.

Vešla jsem k nim do domu. Co jsem viděla, jsem nečekala. Jejich dům byl velice moderní a krásný. Myslela jsem si, že bude starobyle zařízený. Prostě takový podivínský, jako je Emma. Šla jsem za paní po vrzajících schodech až nahoru. Byla tam taková zvláštní chodbička, která měla hodně dveří, a paní šla rovnou k těm nejtemnějším dveřím v rohu chodby. Zaklepala.

„Emmo! Tvoje spolužačka ti přinesla úkoly do školy, tak si je pojď vzít,“ zavolala.

„Jo, mami,“ zahulákala Emma ze svého doupěte. Jinak to bylo poprvé, co Emma mluvila bez toho, aby byla vyvolaná k tabuli.

Emmina maminka odešla a za chvíli se ukázala ve dveřích Emma.

„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem uviděla Emmu.

„Ahoj,“ Emma vypadala docela překvapeně. „Pojď dál.“

Vstoupila jsem k ní do pokoje. Měla ho opravdu krásný. Nad postelí měla velký lapač snů, na stolečku skleněné přesýpací hodiny a taky měla v malém akvárku tmavě modrou rybičku.

Emma si sedla za malý stůl, a vzala si do ruky tarotové karty a zamíchala je.

„Máš to tu moc krásné,“ řekla jsem jí.

„Děkuju,“ usmála se na mě.

„A proč jsi zůstala doma? Udělalo se ti ráno špatně?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ zasmála se. „V horoskopu jsem měla špatnou předpověď, tak jsem to nechtěla riskovat,“ mrkla na mě. „Chceš vyložit karty?“ zeptala se.

A tak začalo naše kamarádství.

Pokračování příště...