Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Šla jsem domů pěšky. Sama. Bez kamarádů. Stejně žádné nemám. Na tom, že jsem chodila sama, by nebylo nic zvláštního, ale dnes jsem byla docela nejistá. Hned se dozvíte proč. Vždycky jsem si přála mít nějakého mazlíčka, když nemám ani ty kamarády. Maminka ani tatínek mi je ale nechtěli koupit. Jednoho večera ve čtvrtek dvanáctého jsem si tak kreslila a nakreslila jsem černou kočku s bílými tlapičkami. Pod ní jsem napsala tato slova: Moje kočka Micka…

Jak jsem už říkala, šla jsem sama pěšky domů. Byl zrovna pátek třináctého. Já na to vůbec nevěřím, ale měla jsem docela strach. Musela jsem kvůli nové stavbě chodníku i cesty pěšinkou na kraji lesa. Moc nadšená jsem z toho nebyla. Prostě jsem šla a rozhodla jsem se jít rychlejší chůzí. Byla jsem už v půlce pěšiny a najednou… Přeběhla černá kočka. Hned přede mnou. Úplně jsem znejistěla. Kočka se ale zastavila a šla hned za mnou. Začala mňoukat a otírat se o mou nohu. Byla mazlivá, a tak jsem jí pohladila, taky jsem jí hodila kus rohlíku se salámem, co mi zbylo od svačiny. Kočka to hltala, jako by týden nežrala. No nic, budu muset jít a podívala jsem se na hodinky. A jejda, zastavily se mi! Tak jdu, pohladila jsem naposled kočku.

Domů jsem běžela docela rychle, ale nevšimla jsem si, že mám rozvázanou tkaničku. Zakopla jsem a udělala si díru na nových riflích, také jsem si odřela koleno. Pomalu jsem začala věřit na pátek třináctého. „Dnes je fakt den blbec!“ řekla jsem nahlas sama pro sebe. Zvedla jsem se a kulhavým krokem jsem pochodovala až k lesíku, tam, kde jsem původně chtěla jít rychleji. Utíkat jsem nemohla, rychlým krokem taky ne. Bála jsem se, že z nějakého křoví vyběhne divoké prase nebo jelen, který by mě nabral na parohy. Ale bylo to ještě horší!

Na štěrku se ozývaly kroky, ale mé to nebyly. Odhodlala jsem se a otočila se. Nikdo tam nebyl. Tak jsem se tedy zpátky otočila a pokračovala v cestě. Kroky se zase ozývaly, tak jsem přidala do kroku. Tak jsem šla a šla, neznámých kroků jsem si nevšímala a nakonec jsem byla na konci kraje lesa, na začátku vesnice, v mém cíli. Abych si byla opravdu jistá, otočila jsem se a přede mnou seděla ta černá kočka. Dívala se na mě svýma zelenýma očima. Byla opravdu opuštěná. Vzala jsem ji do náruče a nesla jsem ji domů s nadějí, že ji mí rodiče přijmou.

Maminka přišla z práce o půl třetí a tatínek o čtvrt hodiny později. Ukázala jsem jim potulnou kočku s otázkou, jestli si ji mohu nechat. A neuvěříte! Řekli ANO, protože byla moc sympatická a mazlivá. Byla jsem štěstím bez sebe a utíkala jsem nahoru do svého pokoje pro ten obrázek, co jsem včera kreslila. Sešla jsem dolů a maminka se mě zeptala, jestli už mám pro ni jméno. Já jsem se podívala na obrázek a řekla jsem jí, že jméno Micka se pro ni perfektně hodí. A hádejte co! Kočka z mého obrázku byla úplně stejná jako Micka. Celá černá s bílými tlapičkami. Předtím jsem si toho nevšimla.

A to už neuvěříte vůbec, co se stalo dál. V pondělí přišla paní učitelka a za ní stála neznámá dívka. Paní učitelka nám ji představila a posadila ji vedle mě. Od té doby jsou z nás nejlepší kamarádky. Řeknu vám ještě něco. Přání, které si hodně přejete, vám vesmír klidně splní. :-)