Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Toho dne, kdy slunce zářilo na obloze jako velká žhavá koule a ptáčci mezi sebou švitořili melodické básně, jsem se projížděla na svém černofosforovězeleném prkně o dvou kolečkách. Krajina byla barevná jako malířova paleta, luční kvítí vonělo rozmanitými vůněmi a to všudypřítomné, snad až podezřele tajemné ticho narušovaly rotační zvuky koleček mého skejtu při kontaktu s černou asfaltovou silnicí.

Jela jsem se stále vzrůstající rychlostí a kochala se tou krásou, která mě obklopovala a pohlcovala jako sopečný kráter. Když tu náhle můj zrak padl na polorozkvětlý keř, kde se ukrýval do klubíčka schoulený přivandrovalec. Podle zbarvení, velikosti a typických rysů pro tuto rasu jsem jej odhadovala na míšence amerického kokršpaněla s anglickým.

Nepředstírám, že mě tento flekatý bastard nevylekal a snad jen má náklonnost ke psům obměkčila mou reakci a následné chování. Svůj výraz nahánějící hrůzu se snažil ještě více umocnit a zdůraznit hlasitým štěkotem. Byla to však pouze obranná slupka, pod kterou se skrývalo vyděšené, strádající, rozklepané stvoření vylekané mnohem více než já.

Zastavila jsem, své rychlé dvoukolečkové prkno odložila po mém pravém boku a pomalu, vyhýbajíce se rychlým pohybům, si přidřepla s úmyslem přesvědčit se, jestli ho snad nepotkalo nějaké zranění. Právě teď jsme se poprvé dívali z očí do očí. Jeho oči se leskly smutkem a vyzařovala z nich neskutečná oddanost. Po chvíli nepřetržitého koukání našel v sobě ztracenou odvahu a přiloudal se ke mně. Svou utrápenou hlavu mi položil do klína a plnými doušky si vychutnával to vřelé lidské teplo. Byl vděčný za každý dotyk, za každé pohlazení a pomalu zapomínal na křivdy, které mu kdy byly způsobeny. Byla to láska na první pohled. Šeptala jsem mu do ouška o mých nesplněných snech mít vlastního psa a on na důkaz, že rozumí, mě vlhkým černým čumáčkem souhlasně přikyvovala a spokojeně poštěkával. V jeho ještě před chvílí smutných očích se objevily radostné plamínky a dokonce se na mě i usmál. Ne, nezdálo se mi to. Svůj neodolatelný úsměv ještě několikrát zopakoval a já jsem s jistotou věděla, že k sobě patříme.

Vydali jsme se společně domů. Já na skejtu a můj nový kamarád radostně běžel a poskakoval vedle mě. Našeho nového mazlíčka a člena domácnosti jsme pojmenovali Smíšek podle jeho kouzelného úsměvu. Již teď je podle jeho chování vidět, že to nebude pouze domácí mazlíček, ale také dobrý hlídač a lovec. Mně se tak konečně splnil můj dávný sen a Smíškovi jsem možná zachránila život. Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdybychom se tenkrát nepotkali.