Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Ahoj! Mé jméno je Adi a jméno mého bratra je Das. Byli jsme vyrobeni v Thajwanu na jaře roku 2011. Do České republiky jsme se dostali v lednu 2012 a zde náš příběh také začíná. Byl jsem spolu s Dasem v krabici a putovali jsme do prostějovského Sportisima, kde jsme čekali, že si nás nějaký hodný kluk koupí. Ale ukrutně jsme se mýlili. Jednou do obchodu přišel takový rošťák. Myslím, že se jmenoval Erik. Vytáhl mě z krabice a dal mě do jiné. Já ho prosil „Vrať mne zpět do krabice. Já se chci vrátit zpět k Dasovi“. Ale Erik nic. Úplně se vykašlal na mé prosby. Tak jsem pouze přihlížel jeho činu. Nic jiného jsem dělat nemohl. V té krabici jsem čekal tak dlouho, než si toho zmatku všimla jedna velmi milá paní prodavačka. Byla tak ochotná, že našla moji původní krabici a vrátila mě zpět k Dasovi. To bylo přivítání. Měli jsme si toho také hodně co říct. Jsme totiž dvojčata.

Asi za tři dny, bylo to zrovna v neděli odpoledne, přijel do Prostějova můj nynější majitel Filip. Ten si nás okamžitě koupil. Byli jsme ve slevě, ale on nám později prozradil, že by si nás určitě koupil i v původní ceně. Když za nás zaplatil, okamžitě si nás obul.

Za čtyři měsíce, tedy v květnu, měli kluci z Filipovy třídy běhat 60 metrů. Filip nám věřil, protože věděl, že umíme dobře běhat. Byla to dobrá volba. Časem 9,51 vylepšil svůj osobní rekord a byl ve třídě nejrychlejší. Následně mě pravidelně až do začátku prázdnin poctivě nosil.

1. července odjížděl Filip na dovolenou do Chorvatska. Nikam jsme se s bráchou nevešli, proto si nás Filip obul rovnou na nohy. Cesta byla příjemná až na jednu zastávku v pohraničí Rakouska. Byli jsme kousek od hranice se Slovinskem a Filda se polil Coca-Colou. Tak se šel převléci na benzínovou pumpu. A ejhle! Nás tam zapomněl! Jak spěchal, šel do auta jen v ponožkách… Volali jsme na něj, ale on neslyšel. Tak jsme to vzdali.

Naštěstí nebylo naše přátelství u konce, jak jsme si původně mysleli. Za deset minut přiběhl Filip celý udýchaný a našel nás v kabince, která mu posloužila jako šatna. Strašně moc se nám omlouval, ale to nebylo nic oproti další omluvě… K tomu se však dostaneme až za chvíli. Pokračovali jsme v cestě dalších 1100 kilometrů. Dostali jsme místo pod sedadlem, kde na nás příjemně foukala klimatizace.

V Chorvatsku jsme strávili dva příjemné týdny. Nestalo si nic, co by stálo za zmínku. Ne, promiňte, dvě změny. Tak zaprvé si píšeme s Dasem deník. Jo a ta druhá – Filip si zavedl takový sešit, kde si uvádí zvláštní lidi. Hned uvedu příklad. Naproti nás bydlí Poláci. Jsou příšerně hluční. Je tam jeden borec a ten jednou večer šel příšerně spálený z pláže. Nejspíš si koupil jen jeden olejíček. Filip neváhal a pojmenoval ho „Ražniči“. Nebo další, toho trefil do zadku tenisákem. Proto také „Prdeláč“. Ale už odbočuji, honem zpět.

Když jsme přijeli z Chorvatska, tak byl Fíďa se svou sestrou Terezou u babičky a u dědy v nedaleké vesničce blízko Prostějova v Hrubčicích. Následovně byl s tátou v Čechách. Navštívili jsme renesanční zámek Blatná či gotický hrad založený Karlem IV. – Kašperk. Poté nás nosil dennodenně na nohou – až do hudebního tábora. Tam se vydal druhý srpnový týden. Třetí den tábora šli táborníci na dlouhou túru na Pustevny, Radhošť a poté do Rožnova pod Radhoštěm. Když si procházeli skanzen v Rožnově, tak tam Filda šlápl do něčeho, co tam nechal asi nějaký pejsek… Vůbec si toho nevšiml, ačkoliv Das příšerně nadával. Filip to zjistil až na chatě, omluvil se a vypral nás.

Teď na podzim nás vyměnil za teplejší boty, protože se citelně ochladilo. Už se s Dasem v krabici těšíme na příští rok a na další dobrodružství. Tak prozatím Čau!!