Rubrika: Literární tvorba » Zamyšlení

Byla tu a zřejmě i bude – nemoc žloutenka.
Málokdo ale tuší, že žloutenka typu B je stokrát nakažlivější než virus HIV. Ohrožuje nejvíce lidi závislé na jehlách. Někteří z nás jsou možná očkovaní proti typu A a B, ale víte jak málo stačí k tomu, abyste se nakazili?

Hygiena především - myjte, myjte si ručičky. Také pozor na to, co jíte, potraviny a nápoje z prodejen, které neřeší datum spotřeby či hygienu vůbec. Odborníci uvádějí, že v případě žloutenky typu A (známá také jako „onemocnění špinavých rukou“) trvá inkubační doba 15 až 50 dní. Přestavte si to - takovou dobu bez rodiny, přítele a nedej bože počítače či mobilu. Jen z té představy omdlévám.

Pokud tedy mohu poradit, místo kreditu a cigaret si raději našetřete na očkování, vyplatí se vám to. A chcete říct jak to vím?... (viz následující článek)


Vyváznu z toho?

Je to asi týden zpátky. Šel jsem jako každej den do školy a kámoš mi povídá: „Sandra je nemocná.“ „Co je mi do toho,“ odpověděl jsem a dál se o to nezajímal. Jenže…

Pár dnů na to nás ve třídě začalo nějak ubejvat, myslel jsem si, že se jen kluci vyflákli na školu a dělal jakoby nic. Ale pořád nás tam bylo míň a míň… Nikdy jsem nebyl takovej ten od přírody zvědavej typ, tak jsem nevěděl, co se děje. Až jednou…

Už pár dní mi nebylo dobře, myslel jsem si, že je to nějakej bacil a pár dní s tím ležel. Nebylo mi do smíchu, příznaky byly různý, ale já doktory nemusím, tak jsem naivně věřil Paralenu. Asi po pár týdnech jsem si všiml, že mi nepatrně žloutne oční bělmo. Tak jsem teda sebral všechnu odvahu a šel k doktorovi. Jenom mě uviděl, věděl, o co jde.

Vzal mi krev a ani nevím jak, ale do hodiny jsem byl za sklem. V místnosti 3 krát 3 metry. Jedna postel, jeden stůl, jedna židle a skříň a ještě samozřejmě já a žloutenka typu A. Na původ nemoci přišli snadno, vždyť většina mých spolužáků ležela několik metrů ode mě a já se s nima dělil o svačinu, blbec. Nedávám jim to za vinu, dávám to za vinu sobě a nikomu jinýmu.

Máma za mnou jezdí třikrát týdně a jenom slzí na její část skla, na tu část skla, na které se člověk může sbalit a jít kam chce, ne jako já. Trčím tu jako kůl v plotě a jsem podělanej strachy, koho všeho jsem mohl nakazit…

Kdybych to byl věděl, nestalo by se to, určitě. Ale nevěděl jsem zhola nic. Ale věřím tomu, že je dost možný, že někdo z vás bude mít pokoj naproti mě. A to třeba jen proto, že s někým kouřil napůl cigaretu nebo dal kamarádovi napít...
Stojí ti to za to?

Zdroj: skutečnost!