Rubrika: Literární tvorba » Zamyšlení

Jaro letos začalo opravdu brzy. Protlačilo se zimou, která vlastně vůbec nebyla, už na konci února, avšak ty nejkrásnější barvy a vůně rozdávalo okolnímu světu asi tak od poloviny března.
Seděla jsem na dřevěné lavičce se svým novým kamarádem Smíškem. Poslouchali jsme nádherný zpěv ptáčků, kteří si sedali na střešní okapy domů rozehřátých od prvních jarních paprsků, na bzučící dráty elektrického vedení či na ozdobné stříšky zídek. Krajina nabízela nejrůznější vůně jako obchod s francouzskými parfémy a já v tu chvíli zatoužila po procházce. Smíšek šel samozřejmě se mnou. Na rozcestí mezi vesnicí a okolními loukami a poli si vybral prašnou polní cestu. Dnes se nechám vést já jím.

Polní cesta rozpraskaná od velkého sucha se táhla mírně do kopce. V tom se Smíšek rozběhl a já si stihla všimnout jen jeho zákeřného mrknutí. Vykouzlil mi úsměv na rtech, když se mu při skoku přes příkop porostlý zlatými květy pampelišek podlomily nožičky a on upadl mezi tu žlutou nádheru, kterou však tak strašně nesnášel. Ano! Tyto jarní medové květinky se Smíškovi přímo protivily. Mohl za to pylový prach, od kterého měl vždy zaprášený celý svůj roztomilý obličej. Okamžitě jsem mu utíkala na pomoc. Chytla jsem ho za přední tlapky a vysvobodila z toho žlutého pekla. Smíškův černý čumáček se krčil neustálým kýcháním, které vyprovokoval pampeliškový pyl. Navrhla jsem, že je čas si odpočinout, na což pejsek šťastně přikývl a jemným, přesto dostatečně silným šťouchnutím mě nepřipravenou shodil do měkké, limetkově zelené trávy rostoucí podél cesty. Ještě jsem ucítila příjemné pošimrání jeho jemnými vousky na svém obličeji, ale pak už jsem se nechala se zavřenýma očima unášet někam do neznáma.

Zdálo se mi o zvláštním druhu krajinného obra, který mi nastavoval své dlouhé silné ruce podobající se větvím rozkvetlých stromů. Jeho mohutné tělo obkreslovalo okolní jarní krajinu a obrovská hlava připomínala žhavou kouli, kterou vidívám na obloze v podobě letního slunce. Kde se tu vzal? A kde je Smíšek? Otočila jsem se na pravý bok a spala dál v mechových peřinách protkaných čerstvou zelenou trávou. Viděla jsem jiskření studánky s vodou modrou jako květy pomněnek, pole rudých vlčích máků červenajících se do nekonečné dálky a kolem dokola se to hemžilo nejrůznější lesní a polní zvěří. V tom mi Smíšek zaklepal na rameno a přetrhl mé jarní snění. Protřela jsem si rozespalé oči a pomalu mi začalo docházet, že mě žádný krajinný obr neunesl a všechno to byl jen sen. I když! Při pohledu po okolí jsem si uvědomila, že skutečnost od snu se zas tak moc neliší. Stačí se jen dívat těma správnýma očima. Smíšek seděl vedle mě, vrtěl ocáskem neskutečnou rychlostí a rozcuchanými chloupky ukazoval do všech světových stran. Byl šťastný, ale unavený. Asi po celou dobu mého jarního hlubokého snění někde pobíhal. Dala jsem pokyn k návratu.

Vraceli jsme se domů pomalým tempem. Levá noha se pomalu střídala s pravou a já jsem si v myšlenkách přehrávala svůj krásný sen, do kterého jsem ještě před chvíli byla vtažena. Smíšek se loudal za mnou kopírujíc mé táhlé kroky. Kolem nás pofukoval teplý jižní vítr a hlasitě štěbetající ptáčci dávali vědět, že jaro je opravdu tady.

Tak se také vydejte zasnít a poznejte pohostinnou náruč jarní přírody. Stojí to za to.