Víla

Malá smutná zimní víla
o podzimu hodně snila:
„Proč jen jsem já tolik bílá?
Chci být jak podzimní víla.

Též chci hýřit barvami
a zkusit sbírat kaštany.
Z nich pak tvořit zvířátka,
to by byla památka!

Na poli si pouštět draka;
vysoko, až nad oblaka!
Zakousnout se do jablíčka,
blažená mít z toho líčka.
Větřík cítit ve vlasech,
a ne tvrdnout na mraze!

Štětcem potom barvit listí;
červená a žlutá jistí,
že krásné barvy podzimu
zjasní každou pustinu.“

Takhle bílá víla zimní
stěžuje si všem, co vidí.
I ta víla podzimu
se doslechla tu novinu.

A tak jí hned povídá:

„Milá zlatá zimní vílo,
ani podzim není víno.
Jo, dřina je to veliká;
to ti všechno uniká.

Hodně prší, všude louže,
hnědé bláto prudce klouže.
Také máme silný vítr,
každou chvíli čekej přítrž.

A zima, to je krásná doba.
Rampouchy jsou jak výzdoba.
Sněhuláka stavit můžeš;
z bahna to jde o moc hůře.

Pak slavíte Vánoce,
to závidím hluboce.
Slavit svátky pospolu,
a mít klidnou pohodu.

I tak mám svou práci ráda,
to má být pro tebe rada.
Važ si toho, co teď máš,
na mou radu někdy dáš.“

Zimní víla si fakt řekla,
že závidět jí by neměla.
Nad sebou se zamyslila,
a na léto si vzpomněla…