Krajina mých snů

Občas večer před spaním, když zavřu oči, představuji si nějakou krásnou krajinu, ve které bych chtěla žít… Někdy se podaří, že se mi o vysněné krajině opravdu zdá, a to se mi pak vůbec nechce probudit se…

V takovém snu nejdříve šplhám do vysokého kopce, nikde ani živáčka, když v tom vystoupím až na samý vrchol a přede mnou se odkryje dech beroucí podívaná. Nikde žádné seschlé stromy od kyselých dešťů a kůrovce, ale pouze temně zelené vysoké smrky či borovice sousedící s košatými korunami listnatých stromů, které zrovna kvetou nejrůznějšími barvami, protože máme jaro.

Mezi stromy teče horský potůček, který se opodál mění v dravou řeku stékající po okolních skalách jako vodopád. Z vody občas povyskočí nějaká ryba či žába a na kamení se vyhřívají raci. Na hladině se odráží slunce, a když zvednu hlavu, vidím krásnou modrou oblohu bez mráčků.

Nad hlavou mi poletují pestrobarevní ptáci a já usedám na lavičku, abych se zaposlouchala do jejich zpěvu. Lavička stojí na louce poseté žlutými pampeliškami a prvosenkami a v trávě se to hemží různými broučky. Kolem poletují motýli, nad řekou se vznáší vážky. Nikde žádné odpadky nebo řev motorů. Jsem tu jen já a neponičená živá příroda.

Když se pak probudím a jdu třeba do školy, jsem smutná z těch povalujících se papírků v trávě, z počmáraných zdí u domů nebo poničených laviček.

To se pak ráda vracím do svého snu a o to více je mi líto, že to byl jen sen.