Pondělí 10. 12. 2018  |  Svátek má: Julie
Počet článků: 45

Otrok měsíce

Rubrika: Literární tvorba » Povídky
Karolína Meldušková  17.11.2018
Temnota pohltila celou zemi. Jen co se dotkla věží radního domu, obrátila se a začala se měnit v mlhu. Mlha pohladila celý kraj jako dáma v bílých rukavičkách a na každém domě byl zachycen její otisk v podobě obláčků studené bělosti. Vstávám do sychravého podzimního rána. Mám ztuhlý krk a vůbec se mi nechce vstávat z postele, kterou moje tělo za celou noc krásně prohřálo. Zvedám se na loket a dívám se na budík. Mám ještě pět minut, než se mi pokojem rozlétne písnička od Imagine Dragons a já budu muset do školy. Pokládám hlavu zpátky na polštář, a i když už budu za pět minut vstávat, tak si dovoluji ještě na malinkou chvilku zavřít oči.

Zdá se to jako pár sekund a budík zvoní. Stavím se na nohy a nechávám písničku dohrát, protože potřebuji, aby mě plně probudila. Navlékla jsem si župan a svoje králičí papučky s modrou stužkou, zavázanou na dva suky, aby se náhodou nerozvázala a nespadla. Protírám si oči a mířím do koupelny.

Chytám za kliku a z koupelny se ozve: „Ani to nezkoušej.“

Byl to hlas mé sestry Terezy.

„Máš se zamykat,“ řekla jsem naštvaně. „A navíc já chodím ráno do horní koupelny. Takže vypadni.“

Vrazila jsem do dveří a vykopla ji ven. Mladší sestra se vzpírá, ale boj o koupelnu jsem vyhrála s přehledem.

Ty děti si myslí, že když je jim jednou jedenáct, můžou brát mamce make-up, stíny a tak dále. V koupelně jsou šminky rozházené i po zemi, jako by tady řádilo tornádo. Tisknu se k topení. Nahřívám si záda a potom lezu do sprchy. Pouštím vodu a ztrácím se pod proudem a mydlinkami. Dalo mi práci se dnes dokopat k tomu, abych si vlezla do sprchy, a teď se mi z ní nechce ven. Zastavuji vodu a balím se do ručníku. Oblékám si župan.

Odcházím do kuchyně. Prohledám ji celou, než si vzpomenu, kam jsem dala čaj. Táta mě pobaveně sledoval. Musel to být opravdu zajímavý pohled na dívku, která létá po kuchyni a hledá čaj ve všech možných poličkách. To by člověk nevěřil, jak je těžké uvařit čaj.

„Našla jsem ho,“ šeptám si pro sebe a tisknu plechovou krabičku k sobě, jako by mi mohla utéct a znova se někde schovat. Obrátila jsem se na tátu a vidím, jak se mu cukají koutky a strašně se přemáhá, aby se nezačal smát. Otevřela jsem krabičku. K nosu mi vzlétla sladká vůně. Přidávám čaj do horké vody a dívám se, jak voda dostává nachový odstín.

Snídani skoro nestíhám, a tak se pouze zakusuji do jablka a oblékám si školní oblečení. Vlasy si rozčesávám a následně splétám do jednoduchého copu, který mi pokrývá celou páteř. Ani teď nemám klid. Dveře pokoje se otevírají a dovnitř vstupuje Tereza.

„To si myslíš, že ti mýdlo a parfém pomůžou? Páchneš jako pes.“

Protočila jsem oči v sloup. „Zastrč ty tvoje tesáky,“ řekla jsem klidně.

Možná je na čase vám sdělit, že moje rodina není tak úplně normální. Mamka a sestra jsou upírky. Však víte, takové ty příšery, co sají lidskou krev, alespoň se to tvrdí.

Pravda je taková, že krev u upírů funguje jako závislost. Kdyby se mamka nebo Tereza napily lidské krve, tak by nedokázaly přestat. Já a táta jsme úplně normální. Tedy já BYLA normální, ale minulý měsíc se mi přihodila nemilá věc. Pokousal mě vlkodlak a moje tělo prochází proměnou. Čím víc se blíží úplněk, tím víc mám pocit, že to nezvládnu. Nenadálé křeče a návaly zimy. Rodiče nevědí, jak mi pomoct a citlivý upíří čich mé mamky a sestry se teď zrovna nehodí. Opravdu musím páchnout jako pes.

„Mamka říká, že si tu máš uklidit,“ říká Tereza, čímž mě vytočí a já vztekle roztahuji závěsy. Do pokoje se valí sluneční světlo, dnes obzvlášť ostré.

Sestra polekaně uskočila. „Ty ses normálně zbláznila!“ křičí a utíká zpátky do kuchyně.

Na další ranní hádku už nemám nervy. Beru školní tašku a vybíhám do sychravého podzimního rána. Zakopávám o tkaničky od bot a nechávám si rozepnutou bundu. Svižně procházím kolem parku, kde se před měsícem stala ta nehoda. Snažím zaměstnat svoje myšlenky něčím trochu veselejším, ale fakt, že za pár dní se z mého těla stane mystická příšera, mě pořád děsí.

Ve škole se snažím vyhnout veškerým konverzacím na chodbě. Při setkání s učiteli se omezuji na pouhé pozdravení. Spěchám do prvního patra, kde máme první hodinu. Vybíhám těch bezmála padesát schodů a vrážím do plavovlasého chlapce. Padám za svými učebnicemi na zem.

„V pohodě?“ ptá se mile a podává mi ruku.

„Jo,“ odsekávám a upravuji si vlasy.

Podává mi moje učebnice a pořád se culí jako malá holka, už mu chybí jen plyšák a copánky s červenou pentlí. Beru od něho knihy a letím na hodinu, protože zvoní podruhé.

Vrazím do třídy a všechny pohledy spolužáků se na mě přilepí jako pijavice. Pár z nich snad ani nemrká. Než se stačím nadechnout, už je kolem mě skupinka mých kamarádů.

„Vidíš, já říkal, že není mrtvá. Dlužíš mi dvacku.“ Říká Jirka a dloubne loktem Vojtu do žeber. Ten sebou jen trhne při pohledu na moji zohavenou ruku. Mám na ní jedno z mnoha kousnutí, které zakrývám oblečením. Prodírám se mezi zvědavými vrstevníky a sedám si do své lavice u učitelského stolu. Pokládám na lavici učení, když do třídy přijde pan učitel a za ním… je ten kluk, do kterého jsem vrazila.

Pokračování příště.

Otrok měsíce; nakreslila Alexandra Meldušková Otrok měsíce; nakreslila Alexandra Meldušková


Upozornění:
Jedná se o vymyšlený příběh. Postavy jsou fiktivní a podobnost s živým, dýchajícím charakterem je pouze náhodná. To samé platí o jménech.
Počet zobrazeni celkem: 38
Počet zobrazeni za poslední měsíc: 38
Doporučujeme
Nejčtenější články
Redakce
TOP LIST
Anketa
Odkazy