Čtvrtek 15. 11. 2018  |  Svátek má: Leopold
Počet článků: 44

Zítra za sto let - 1- díl

Rubrika: Literární tvorba » Povídky
Nella Kučerová  5.5.2018
Píše se listopad 1918 a válka pomalu končí. Všichni se radují, protože věří v to, že nás už čeká klidná budoucnost. Já se ale neraduji a mám k tomu pádný důvod – náš tatínek se z války nevrátil a ani nevrátí. Můj starší bratr Florian říká, že mám být na tátu hrdá za to, že bojoval za svou vlast a položil za to život. Ano, jsem na něj hrdá, ale cožpak by bratr nebyl radši, kdyby na tátu mohl být hrdý a zároveň by se k němu mohl tisknout?

Upřímně, připadám si jako jediná z naší rodiny, kdo po tátovi smutní, a dává to najevo. Kromě Floriana mám ještě mladšího bratra Lojzíka, ale ten z toho ještě nemá rozum a obávám se, že až bude velký, tak si na svého tatínka pamatovat nebude. Máma je něco jako Florian – taky neustále hrdě prohlašuje, že tatínek byl statečný, ale to už asi kromě mě nikdo neví, že ji slýchávám plakat ve své ložnici. Je mi jasné, že naříká kvůli tomu, že neví, co s námi – tedy hlavně s jejími dětmi bude. A to bohužel nevím ani já…

Ale upřímně by mě zajímalo, jak ta budoucnost vlastně vypadá. Jaké to tady bude za padesát, nebo třeba sto let? Počkat, to by byl rok… 2018! To ani není možné takové číslo. Určitě nastane další válka, která zapříčiní vyvraždění všech obyvatel na světě. Anebo se lidé poučí z minulosti a svět bude v míru? To bych si velmi přála.

A jistě se lidé do té doby naučí létat, bude vynalezeno mnoho pomocníků do domácnosti a léků na choroby a lidé se budou dopravovat díky nějakým rychlým kočárům a třeba budou cestovat tam nahoru, ke hvězdám.


Zuzana zavřela deník, neboť její prsty získaly kvůli nepříjemnému listopadovému mrazu červenou barvu a nemohla s nimi ani trošičku hýbat, natož psát. Kdo by to byl uvěřil, že na obyčejné cestě ze školy najde zcela nepopsaný deník. Tedy konkrétněji; deník našla u malé třešně, která stála na palouku kousek od vyšlapané cestičky. Zuzana neváhala a ihned vytáhla tužku a začala zapisovat – mít deník se spoustou papírů, to bylo něco, obzvlášť na vesnici. Třináctiletá dívka tam jen tak poposedávala pod opadanou třešní s nalezeným deníkem v náručí snažíc se zahřát své zarudlé prsty co nejteplejším výdechem ze svých úst. Věděla, že doma ji čeká příjemné teplo, ale i tak se jí domů nechtělo. A taky věděla proč. A vy to asi víte taky.

Čím déle tam Zuzana seděla, tím více byla unavená, až nakonec usnula, nehledě na to, jak velká jí byla zima. Nejvíc teplo muselo být deníku, který byl zachumlaný v náručí onoho děvčete s kabátkem na sobě.

Poté, co se Zuzana probudila, bylo k jejímu údivu ještě světlo – sice skrz prošedivělá oblaka se toho světla na zem moc nedostalo, ale pořád to bylo světlo. I tak ale musela spát jednu, možná dvě hodiny. Ihned vyskočila na své poněkud zmrzlé nohy, které ji agresivně štípaly. Deník uchytila, co nejpevněji to šlo, to samé udělala i se svým ruksakem do školy a rozeběhla se čelem k vesnici tak rychle, jak nejlépe jí to nohy dovolovaly. Věděla moc dobře, že doma za tohle zpoždění dostane od mámy pár pohlavků, bude pokárána a Florian jí řekne, že je husa pitomá. V tom spěchu si ani nestihla všimnout, že jistá třešeň během jejího vydatného spánku trošku povyrostla a hlavně zestárla.

-----------------------------------

Když udýchaná dívka, nedávno probuzená z vydatného spánku přiběhla na kraj vesnice, čekalo ji překvapení. Místo té škaredé cesty plné hrbolatých a ostrých kamenů s blátivým přelivem tu stála krásná, hladká cesta šedé barvy. Zuzana ten materiál, ze kterého byla cesta vyrobená, neznala. Ale i tak si musela na to úžasné dílo šáhnout vlastníma rukama. To se bude na tom v létě dobře chodit s bosýma nohama, pomyslela si Zuzka. Ne, jak po těch strašných šutrech, které mi vždy rozdrásají nohy až do krve. Děvčeti problesklo hlavou ještě několik otázek ohledně toho, jak je možné, že cesta byla tak rychle vyrobena, když ráno tudy šla ještě po blátivé cestě, a dokonce o jeden šutrák zakopnula. Zuzka si cestu po nové cestě naplno užívala, ale čím víc šla do středu vesnice, tím to tam víc nepoznávala. Spousta domů měla jinou barvu, než ráno. Třeba ten, kde bydlí rodina Sýkorových, měl najednou místo šedé barvu oranžovou jako slunce při západu, a ten dům, který patřil Čtverákovým, ten tam už nestál vůbec. I stromy byly poněkud jiné; spoustu mladičkých stromečků, které tu ještě ráno stály, zastoupily velké a mohutné stromy. Naopak ty staré stromy tu už nestály.
Zuzaně začalo docházet, že tady něco nehraje.

Dívka stála strnule uprostřed cesty v tiché vesnici. Připadala si, jak kdyby se ještě nacházela ve svém snu, ale přišlo jí to všechno až moc reálné na to, aby to nebyla pravda. Pára se jí plynule odkuřovala z úst.

Právě v tu chvíli se někde z dálav začaly ozývat nějaké agresivní zvuky. Zuzka se užasle podívala za sebe, avšak její pomněnkové oči oslepila nepříjemná bílá světla onoho neznámého objektu, který se k ní docela rychle blížil. Než se stihla přesněji zaměřit na tu věc, byla už skoro u ní a zvuk byl ještě agresivnější. Zmatené děvče seskočilo na krajnici cesty a dopadlo na kolena. Než se stihla otočit, byla ta neznámá a podivná věc pryč. Zuzka se neboze podívala na svá bolavá kolena. Punčochy byly roztrhané a kolena odřená tak, že krvácela. Velmi zděšeně se zvedla a rozhodla se pro jednu jedinou cestu do bezpečí – domů.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Zítra za sto let; Foto: Nella Kučerová Zítra za sto let; Foto: Nella Kučerová
Počet zobrazeni celkem: 257
Počet zobrazeni za poslední měsíc: 23
Doporučujeme
Nejčtenější články
Redakce
TOP LIST
Anketa
Odkazy