Pondělí 21. 5. 2018  |  Svátek má: Monika
Počet článků: 41

Cizinka - 2. díl

Rubrika: Literární tvorba » Povídky
Kristýna Popirecinii  23.5.2017
Byl večer, Lena si hrála na to, že ví, kdo je a zná svůj život. Možná to byla trochu pravda. Slyšela, jak její sestra mluvila norsky s tátou. A zdálo se jí to povědomé. Nebo spíš chtěla, aby se jí to zdálo povědomé.

Seděla na pohovce v obývacím pokoji, vedle ní byl květináč s nějakou rostlinou. Celý dům byl plný rostlin v květináčích. Ale o rostliny tady nejde.

Shora se ozval hluk, něco tam spadlo. A jelikož to bylo to jediné, co se od příjezdu domů zdálo být zajímavé, vydala se Lena za tím hlukem. Šla dlouhou, hnědě vymalovanou chodbou a na konci byly schody.

Lena prohledala celé vrchní patro, svůj pokoj, sestřin pokoj a další pokoje, ale nic, co by mohlo vydat ten hluk, nenašla. A nějaké schody dál nahoru taky nenašla. Vydala se zpátky dolů.
Dole za dveřmi slyšela svoji rodinu, jak se něčemu směje. Zvláštní.

A vedle schodů byly dveře. Jo, a za dveřmi byly další schody. Bezva, výprava za hlukem může pokračovat.

Došla na půdu. Očima hledala něco spadeného. Střetla se pohledem s černou kočkou. Čičí. Myslela si, ale nic neřekla. Kočka odběhla a Lena ji následovala. Zastavily se u dřevěné krabičky převržené víkem k zemi. V krabičce bylo zrcátko, ale to teď leželo na zemi. Teda to, co z něho zbylo. Lena se podívala, co krabička ukrývá.

Nějaké krámy, staré falešné perly a na spodu…Lena. Lena na staré skoro rozpadlé fotce ve zvláštním oblečení. Ta fotka byla stará tak sto let. Možná nějaká příbuzná? Napadlo Lenu.
Lena si ještě asi deset minut fascinovaně prohlížela sama sebe, i když věděla, že to nemůže být ona. Kočka se jí otírala o záda a vrněla.

Následující den se Lena po menším bloudění dostala k domu Odetty. Byl to malý rodinný domek, zazvonila a čekala. Roh fotky žmoulala v kapse.

Vešly s Odettou do jejího pokoje a Lena na ni hned vysypala celou tu divnou včerejší událost.

„To bude fakt nějaká příbuzná, zeptej se mamky nebo třeba babičky,“ přemýšlela Odetta nad tou záhadnou fotkou.

„Jo ahá, babička…“ zoufale se pousmála Lena, která stále žila s cizími lidmi někde v neznámém městě.

„Myslím, že se jmenuje Amálie…jako ta tvoje babička.“

Bylo ticho. Lena se dívala na koberec a přemýšlela, jak dlouho může trvat podříznout jednu slepici.
Copak je ten Pavel úplně neschopnej?! Za dvě a půl hodiny musí být oběd na stole!

„Jo a bydlí taky tady. Jestli chceš, zavedu tě za ní,“ nabídla Leně.

„…co, jo aha.“

Možná, že mám něco s hlavou…zvláštní. Pomyslela si Lena.

Lena usoudila, že by se od babičky mohla něco dozvědět o všem, co se jí v poslední době stalo. Možná ví něco o jejich rodině a o té holce na fotce. Takže se s Odettou vydala do její chaloupky.

„Jo, ještě jsem ti zapomněla něco říct,“ naklonila se Odetta k Leně.

„Tak povídej.“

„No…víš, ta tvoje babička…ona je tak trochu…“

„Co?“

„Ona tak trochu zapomíná, není to tak hrozný, ale sem tam něco zapomene. No, je pravda, že jsem s ní mluvila naposledy tak před dvěma lety, tak nevím, jak je na tom teď.“

„Aha, super…no tak uvidíme, jestli si nás bude pamatovat.“

Odetta s Lenou prošly asi třemi ulicemi, než se dostaly k chaloupce Leniny babičky. Šly potichu. Lena přemýšlela. Možná, že se zbláznila, když přišla o paměť a teď má v hlavě myšlenky někoho jiného.
Zavrzala branka od malé chaloupky a Odetta zaklepala na dveře.

„Kdo mě to ruší z mého spánku?“ zamumlala rozcuchaná stařenka ve dveřích.
Lena se snažila nějak zachytit Odettin pohled a zeptat se jí, jestli je tohle u babičky normální, ale Odetta se tvářila, jakoby vůbec nic zvláštního neslyšela. Možná je to normální.

„Dobrý den, babičko, potřebovaly bychom vaši pomoc,“ uctivě pozdravila Odetta.

Leně to připadalo jako začátek nějaké pohádky.

„Dobrý den, Rózinko, jak se vám vede?“ tázala se Amálie dívajíc se na Lenu.

Ta bába je na tom hůř, než já! „Dobrý den,“ řekla nakonec Lena.

„A s čím byste chtěli pomoct?“

„Nemůžeme jít dál?“ zeptala se Odetta, bylo vidět, že s Amálií nemají nejlepší vztahy.

„Ale jistě, pojďte dál,“ řekla s falešnou přívětivostí k Odettě a upřímným zájmem k Leně.

Babička je pustila do své pevnosti a nasměrovala je do obýváku plného věcí, které stály na hranici mezi harampádím a vzácnostmi. Tak už ve starých chaloupkách bývá. Lena s Odettou se usadily na pohovce a čekaly, až jim babička bude věnovat větší pozornost. Byly nervózní. Babička přišla se dvěma šálky něčeho a sedla si do křesla, čekala až se jí Lena (nebo Rozárka?) a Odetta začnou věnovat.
„Tak povídejte,“

„No, víte, Lena našla na půdě tuhle fotku, nevíte, kdo to je?“ začala Odetta...

Cizinka; nakreslila Kristýna Popirecinii Cizinka; nakreslila Kristýna Popirecinii
Počet zobrazeni celkem: 25
Počet zobrazeni za poslední měsíc: 25
Doporučujeme
Nejčtenější články
Redakce
TOP LIST
Anketa
Odkazy