Rubrika: Literární tvorba

Během pobytu na horách se mi stala trošku nešikovná příhoda, o kterou se s vámi ráda podělím.
Tak jako každý jiný den jsme se opět vydali na sjezdovku, zalyžovat si. Po příjezdu ke sjezdovce jsme zamířili rychlým, i když nemotorným krokem přímo ke kotvě. Lyžařské boty, které nám znemožňovaly chůzi, se čím dál více zabořovaly do sněhu. Po dlouhém boji naše cesta vrcholila u kotvy, která vyvážela lyžaře jen do půli sjezdovky.

A i když tato cesta nebyla příliš dlouhá, pro nás se stala náročnou. Z bodu našeho sestoupení jsme pokračovali k lanovce, která se pro nás stala za celou tu dobu jediným bezpečným místem. Konečný cíl se nacházel úplně nahoře na kopci a byl zpříjemněn menším bufetem s posezením.

Po vystoupení z lanovky jsme zjistili, že všude po kopcích je rozlitá mlha, která vypadala, jakoby se dala krájet. S menším ostychem jsme směřovali dolů z kopce, který končil u spodní restaurace s výtečnou horkou čokoládou. Ale nebudu předbíhat…

Začali jsme tedy pomalu sjíždět sjezdovku. Udělali jsme si ještě poslední zastávku, na které se rozhodlo, jestli se odvážíme na červenou či modrou sjezdovku. Rozhodli jsme se pro červenou. Když začal být kopec prudší, trochu jsem znervózněla. Mlha byla všude a já se bála, že se s někým srazím, v mém případě možná s něčím. Sjížděly jsme s kamarádkou poměrně velkou rychlostí. Jelikož měla zářivé oblečení, nikdy se mi neztratila a já ji pečlivě následovala. Najednou se mi začala ztrácet z dohledu…

Snažila jsem se ji v mlze najít. Ve stejnou chvíli, kdy na mě vykouklo její křiklavé oblečení, jsem spatřila i velká rozmazaná světla, která se k nám začala přibližovat. Než jsem se nadála, má kamarádka se objektu na poslední chvíli vyhnula a zastavila za obrovským strojem. Já kouskem oka spatřila, jak na mě nevěřícně zírá, jakým způsobem se vyhnu i já. Čím víc jsem se přibližovala, tím víc jsme nevěděla, co dělat. Rázně jsme zatočila vpravo a v tu stejnou chvíli zjistila, že cesta je poněkud užší než jsem si myslela. Najednou mě nebylo vidět.

Zůstala jsem zapadlá v hromadě sněhu, vedle rolby. Muž, který rolbu řídil, se z okýnka jen naklonil, mrkl a odjel. Já stále zůstala zabořená v kopě sněhu, který mě začínal, čím dál víc studit. Kamarádka ke mně rychlostí blesku dojela a první, co ze sebe vydala, byl škodolibý smích, který mi ani trošku nepomohl. Se stálým úsměvem na tváři mi pomohla vstát a nasadit lyže.



Otočily jsme se na odjíždějící rolbu a začaly se smát obě. Pak naše jízda pokračovala. Během pobytu na horách mi byl tento zážitek pravidelně připomínán a i dnes na něj úsměvně vzpomínáme. No a tak proběhl náš první trapný a pro mou kamarádku vtipný zážitek.