Neděle 17. 12. 2017  |  Svátek má: Daniel
Počet článků: 36

Ztracený sníh - 2. díl

Rubrika: Literární tvorba » Povídky
Nella Kučerová  15.1.2017
Postupovaly jsme dál a dál a z dálky se k nám začala přibližovat nějaká věžička. Dům zakrýval mohutný smrk. Když jsme popošly dál, už jsem to viděla.
Byl to nádherný veliký bílý dům s modrou střechou a dvěma věžičkami, na kterých se otáčel železný ukazatel větru ve tvaru vločky. Ta Nevena asi fakt žije pro zimu. Pomyslela jsem si. A k tomu si libuje v modré a bílé barvě.
Když Nevena otevřela dveře do domu, zůstala jsem stát jako opařená. Vevnitř to bylo nádherné. Dům měla zařízený v moderním i starožitném stylu dohromady – a samozřejmě, v modro-bílé kombinaci.
„Máš to tu překrásné.“ povzdechla jsem.
Nevena se skromně usmála. „Děkuju.“

„Půjdu nám uvařit horkou čokoládu a zmrzlinový pohár,“ navrhla Nevena, zatímco mě zavedla do její velikánské knihovny.
„Mám tu spoustu knížek, čteš doufám ráda?“
Pokývla jsem hlavou a Nevena mě nechala samotnou v místnosti.

Projela jsem prsty polici naproti. Letopisy Narnie, Železný král, Eragon, Sněhová královna. Tyto všechny znám nazpaměť. Pak jsem ale narazila na zvláštní knížku, která na hřbetu neměla název – přesto mě ale nesmírně zaujala. Povytáhla jsem ji a otevřela. Byla napsána jiným jazykem i písmem. A upřímně jsem si víc než jistá, že tohle písmo neexistuje. A ani neexistovalo. Prolistovala jsem několika stránkami. Na každém dvojlistu byla zobrazena postava a k ní bylo tím zvláštním jazykem něco zapsáno. Pak jsem ale narazila na něco, co mě zarazilo.

Na jedné straně byla zakreslena postava ženy ve velkolepých modrobílých šatech posetých třpytivými kamínky. Ve sněhobílých vlasech měla velikou lesklou korunu. Její obličej byl už od pohledu chladný, neusmívala se a až moc mi připomínala Nevenu. Vlastně byla úplně stejná. Byla jsem až moc zažraná do knihy, že jsem nezaslechla Nevenu přicházet. Proto jsem tedy knihu rychle hodila do tašky a dělala, že si prohlížím místnost. Nevena neměla žádné podezření, takže to asi vypadalo přirozeně. Zítra se musím podívat v práci na internetu, co je tohle písmo zač.

Strávený večer i noc proběhl u Neveny v pohodě. Půjčila mi její pyžamo a do práce dokonce jeden z jejích kostýmků – samozřejmě v modrobílé kombinaci. Pokoušela jsem se zapomenout na včerejší situaci s knihou, ale něco mi vrtká v hlavě, že tady něco nehraje.

V práci se s ní všichni seznamovali. To znamenalo, že mám chvíli času, abych si otevřela internet a vyhledala něco o té knížce – nic jsem nenašla.
Pracovní den probíhal skoro jako každý jiný. Zrovna dělám vánoční reklamu pro jeden fastfood. Speciální Vánoční hamburger, který má stejné ingredience i stejný postup výroby jako normální hamburger – no nekup to!

Blížil se konec směny a Nevena oznámila, že tu zůstane přes čas. Prý se chce s tím více seznámit a dokončit to. Nikdo neměl žádné námitky a tak se vypnuly počítače a vyrazilo se domů. Dneska musím jít domů autobusem, protože mi moje milovaná kraksna dosloužila. Když autobus přijížděl, začala jsem si prohledávat kapsy. A sakra! Já nechala peněženku v práci. A rovnou v kabelce. A rovnou i s tou zvláštní knihou.

Urychleně jsem otočila směr a běžela zpět k mému pracovišti. Otevřela jsem dveře a rovnou po schodech vyšla až nahoru, kde máme společnou pracovnu. Než jsem chytla na kliku, slyšela jsem podivně podezřelé šramocení. Opatrně jsem otevřela kliku a nakoukla do pracovny, ale nikdo tam nebyl. Popošla jsem a nakoukla do šéfovy kanceláře – a koho tam nevidím! Nevenu, jak se hrabe v šéfových papírech.

„Co to děláš?!“ vyhrkla jsem.
Ona byla asi víc v šoku, než já.
„Co tady děláš ty?“ zamračila se a schovala ruce za záda.
„Jdu si pro kabelku, kterou jsem si tady zapomněla. To není nic trestného oproti tvému prohrabování v cizích věcech,“ Odpověděla jsem. Nevena mlčela. „I když nejsem bonzák, počítej s tím, že se to šéf nějak dozví.“ Popadla jsem kabelku, ale ta se mi nešťastno náhodou zahákla a z ní vypadla Nevenina kniha v plné kráse.
Nevena se jen vítězně usmála.
„Takže ty mi chceš něco povídat o prohrabování se v cizích věcech?“

Ani nevím jak se to tak rychle seběhlo, ale obě jsme se ocitly v kavárně a seděly naproti sobě. Každá z nás měla na tu druhou schované eso v rukávu, které mohla použít.
„Takže…“ začala jsem. „Můžeš mi vysvětlit, proč ses hrabala ve věcech v šéfově kanceláři? Neříkám, že jsem nějaká slušná pracovnice, ale tohle myslím překročilo hranice.“
„První mi ty vysvětli, proč jsi mi odcizila mou knihu.“ Opáčila Nevena.
„Když jinak nedáš, dobrá, já tedy začnu.“ Vzala jsem knihu a položila ji na stůl. „Všimla jsem si, že obsahuje zajímavé neznámé písmo a zároveň i kopec postaviček ve zvláštních šatech.“ Prolistovala jsem. „A hleď, co jsem našla – postavu, která ti je až nevěřícně podobná.“ Nalistovala jsem tu stránku a ukázala na postavu. „Můžeš mi to vysvětlit?“

Nevena vypadala, že je v úzkých. Hrozně dlouho mlčela, ale pak se silně nadechla a řekla:
„Fajn, povím ti to. Chtěla jsem to sice udržet v tajnosti, ale dostala jsi mě. Souvisí to i s tou situací s kanceláří,“ odmlčela se. Já nepromluvila ani slůvko. „Je dost možné, že mi nebudeš věřit, a pokud mi nebudeš věřit, tak je to na nic.“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Počet zobrazeni celkem: 573
Počet zobrazeni za poslední měsíc: 31
Doporučujeme
Nejčtenější články
Redakce
TOP LIST
Anketa
Odkazy