Pondělí 18. 12. 2017  |  Svátek má: Miloslav
Počet článků: 36

Ztracený sníh - 1. díl

Rubrika: Literární tvorba » Povídky
Nella Kučerová  20.12.2016
Zrovna jsem se dívala z okna a přemýšlela, jestli i tento rok nebude zase sníh. Stejně tomu nevěřím, že něco napadne, u nás už nenapadl sníh tři roky. A když už je polovina prosince, tak už není v co doufat. Vánoce budou zase na blátě.

Pak mě ale vytrhl z myšlenek náš šéf – ano, správně, zrovna trčím v práci a dívám se okna, i když bych měla dělat grafiku vánočních reklam na počítači (není dobré mít u svého stolu okno). Šéf nám přišel oznámit, že k nám již dnes přibude nová kolegyně. Takže mi bylo jasné, že potřebuje někoho, kdo ji tady provede a všechno ukáže, jak to vždycky děláme. Koutkem oka jsem viděla, jak se na sebe podívaly dvě ženský od nás (nebo stručně řečeno drbny, co si všechno zaberou – věřte nebo ne, moc ráda je nemám), takže mi bylo jasný, že si tu novačku zaberou ony samy.

„Takže abych to upřesnil, potřebuju někoho z vás, kdo by tady dneska Nevenu provedl, aby se seznámila. Samozřejmě čekejte nějakou malou peněžní odměnu, tak jako vždycky.“
Jakmile šéf prozradil její jméno, obě dvě kvočny protáhly obličeje.
„Takže kdo se hlásí?“ nikdo se neozval. Možná dneska konečně nastala moje chvíle, protože nikdy jsem tu nikoho neprováděla.

„Já!“ přihlásila jsem se a šéf pokývl a něco zamumlal, ale to už jsem neslyšela.
Zbytek dne jsem strávila nad reklamou. Dělala jsem pro nějaké knihkupectví, takže se mi to dělalo jedna radost – knížky miluju. Když odbilo půl třetí, všichni se začali zvedat – je čas končit. No já si tady ještě chvíli pobudu.

Ačkoliv jsem to nečekala – přišly za mnou již zmiňované drbny a stouply si přede mnou, jak dvě policistky.
„Ty asi nevíš, kdo je ta Nevena, co?“ řekla jedna z nich - Magdaléna.
„Ne. A je mi to fuk.“ Odpověděla jsem. „Mně tady jde o něco jiného.“ Tím jsem samozřejmě myslela peníze.
„Dobrá, tak já ti to řeknu.“ Odmlčela se.
„Přišla sem před třemi lety – bez věcí, příbuzných, přátel, bez minulosti…“
„Každý má minulost, ale ne každý chce o ní mluvit.“ Odsekla jsem, čímž jsem je i vyhnala. No jo, někteří lidé by neměli žít předsudky.

Když všichni odešli, zůstali jsme u nás v práci už jen já a šéf. Ten byl zalezlý ve své kanceláři a dělal si tam své pořádky.
Já jsem se zatím vrhla na další reklamu a sem tam se mrkla z okna, když v tu jsem viděla, jak někdo jde k nám do budovy.
Zvedla jsem se a přišla za šéfem.
„Myslím, že už sem jde.“ oznámila jsem mu. Šéf vyběhl jak střela z kanceláře a běžel dolů otevřít. Zanedlouho se vrátil a za ním pochodovala dívka menšího vzrůstu asi stejně stará jako já. Měla až výrazně pronikavé modré oči a skoro sněhově bílé vlasy (jako ne úplně, ale měla je hodně světle blonďaté). Pleť měla hodně světlou, vlastně byla i oblečená v modrobílé kombinaci jejich šatů. Na to, jaká je venku zima, tak je oblečena opravdu lehce.
„Tak tohle je Nevena. Všechno jí tu ukaž a vysvětli, vím, že to zvládneš. Tady máš klíče, pak to tu zamkni, já jdu.“ A odešel.

„Já jsem Anna.“ řekla jsem a napřáhla ruku. Nevena se na mou ruku podivně podívala, ale pak ji taky podala.
„Nevena, ráda tě poznávám.“ představila se. Já jen cítila, jak má hrůzostrašně studenou ruku a tak jsem nemohla odolat to říct nahlas.
„Páni, ty máš ale studené ruce.“
„Lidé se studenýma rukama mají dobré srdce.“ odsekla. Tuto odpověď jsem vůbec nečekala, ale myslím, že jsem poznala někoho, kdo má stejné odsekávací schopnosti jako já.

Takže jak už předpokládáte, provedla jsem ji po našem pracovišti, ukázala jí, kde bude pracovat, na čem pracuju já a taky náš skvělý automat na horkou kávu a čokoládu, který nám vrací více peněz, než by měl. Všimla jsem si, že na některé věci koukala vyjeveně a překvapeně, ale zdálo se, že všechno postupně pochopila. Když jsem jí vše představila, slezly jsme dolů a já zamknula budovu. Nevena šla směr na autobusovou zastávku.

Nedalo mi to a zavolala jsem na ni:
„Ty jedeš autobusem? Můžu tě vzít autem, jestli chceš. Autobus odjíždí odtud až za půl hodiny.“ Nevena se poohlídla a přijmula to. Sedla si na místo spolusedícího a já nastartovala auto.
„Tak doufám, že se ti u nás v práci bude líbit. Sice to není žádná sláva, ale můžeš být svým pánem, a to já mám ráda.“ začala jsem konverzaci.
„Líbí se mi tam.“ odpověděla chladně.
„Fajn, takže kde bydlíš?“ změnila jsem téma.
„Na konci města v jedné bytovce, budu tě navigovat.“
Přikývla jsem a vjela na hlavní cestu. „Jinak… Líbí se ti v našem městě? Slyšela jsem, že ses tu před třemi lety nastěhovala.“

Nevena mlčela a já začala na chvíli litovat, že jsem tuhle otázku vyslovila z úst. Pak ale odpověděla.
„Není to tu špatné, ale znáš to… Lidi a tak. Tam, odkud pocházím, to bylo lepší. Ráda bych se tam vrátila.“ sklopila hlavu.
„Chápu, já se tady taky přestěhovala, ale z jiných důvodů.“ U přechodu mě zastavil semafor.
Po cestě jsme se zažraly do seriózního rozhovoru. Řekly jsme si navzájem naše pocity a názory z tohoto města a práce. Nevena měla slušně podobné názory a sem tam i sarkasticky zavtipkovala.
„Tady budou ještě dva bloky, pak už jen zabočíš a tam je dům, který jen tak nepřehlédneš,“ prozradila. Nevěděla jsem přesně, co mám čekat, ale jela jsem dál. Projela jsem prvním blokem a najednou…
Najednou mi auto nějak divně zahučelo, zhaslo se a zastavilo. Stručně řečeno zdechlo. Otočila jsem klíčkem, aby se auto nastartovalo. Nic.
„Vypadá to, že ti zdechlo auto,“ prohodila Nevena.
„Obávám se, že to jen tak nevypadá,“ odpověděla jsem.
Vylezla jsem z auta a otevřela kapotu. Sice technice moc nerozumím, ale co jiného mám dělat? Tak jsem tam tedy něco poopravila a vrátila se do auta. Otočila znovu klíčkem a auto se nastartovalo. Poskočilo mi srdce štěstím, protože jediné, o co teď stojím před Vánocemi, porucha auta fakt není. Srdce mi ale hned kleslo, protože auto zase zdechlo.
„Co teď?“ řekla jsem si pro sebe, ale Nevena to stejně slyšela.

„Můžeš u mě doma přenocovat. Koneckonců ti to dlužím. Druhý den pojedeme autobusem a ty to pak s tím autem vyřešíš.“ navrhla mi Nevena.
Moc jsem se Neveně vnucovat nechtěla, vždyť jsem ji poznala teprve dneska, ale nic jiného dělat nešlo. Bydlím na druhé straně města, a než bych se tam nějak dopravila… Takže jsem to přijmula.
Pěšky jsme prošly druhým blokem a ocitly se v její ulici. Bylo tam několik velkých velkolepě ozdobených domů různými vánočními ozdobami. V tu chvíli jsem si vzpomněla na ulici, kde bydlím já – šedou hnusnou ulici plné potkanů a odpadků. Naopak tahle byla čistá jak sníh. Teda, kdyby ještě nějaký ten sníh napadl, že ano? Nevena se mi zmínila předtím v autě, že její dům jen tak nepřehlédnu. Nevím, co mám očekávat.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Počet zobrazeni celkem: 473
Počet zobrazeni za poslední měsíc: 36
Doporučujeme
Nejčtenější články
Redakce
TOP LIST
Anketa
Odkazy