Rubrika: Literární tvorba » Povídky

Strčila jsem ruku do košíku s maturitními otázkami. Vždycky jsem se rozhodovala pomalu. I teď. Pak jsem sáhla na nějaký papírek, připadal mi sympatický. Než jsem se podívala, jaká otázka tam je napsaná, podívala jsem se na profesory. Všichni se mračili, opravdu dlouho mi to trvalo. Na čele jsem ucítila kapky studeného potu. Byla jsem opravdu nervózní. Nervozita mě rázem opustila, měla jsem otázku číslo 13, ta mi šla nejlíp. Odpověděla jsem.

„Dobře, slečno, uspěla jste. Další!“ řekl profesor.

Odešla jsem z místnosti. Maturitu už mám celou hotovou, měla bych skákat radostí ke stropu, ale stejně jsem smutně kráčela chodbou. Prohrabala jsem v tašce a hledala mobil. Vytočila jsem mámino číslo. Máma to ihned zvedla, určitě měla mobil na dosah, aby jí něco neuniklo.

„Tak co?“ zeptala se.
„Udělala jsem to. Měla jsem lehkou otázku.“
„Jsem na tebe pyšná, pak to oslavíme, musím pracovat, pá.“ Máma to zavěsila.

Přešlapovala jsem na autobusové zastávce. Chvíli jsem pozorovala neznámé lidi. Byl tam jeden vysoký chlapík, co kouřil jednu cigaretu za druhou, pak jedna tlustá paní, která měla pod paží malou čivavu a pořád jí dávala nějaké pamlsky, dále paní, co svírala za ruku zlobivého kluka a pak tam byla ještě tmavovlasá pohledná holka, která vypadala, že bude stejně stará jako já. Pak mě to už nebavilo, a tak jsem vzala do ruky mobil a prohledávala jsem kontakty. Komu bych zavolala? Projížděla jsem po dotykovém displeji a nechtěně jsem klikla na telefonní číslo Emmy.

„Ach ne!“ vyjekla jsem nahlas.
V tu chvíli zazvonil telefon té tmavovlásce, která ho rychle zvednula.
„Haló?“ řekla do mobilu.

Všimla jsem si, že to haló nešlo jen od té holky, ale i z mého mobilu. Vyskočila jsem z lavičky.
„Emmo? Jsi to… ty?“ zeptala jsem se tmavovlásky.
„Jo, jmenuju se Emma. Počkat… Judito?“ Ona řekla mé jméno!

Kývla jsem hlavou. Bylo to jako v kouzelném světě. Po tolika letech jsme se setkaly. A to náhodně. Emma mě objala.

„Co tady děláš? Ty tady chodíš na školu?“ zeptala se Emma.
„Jo. Na psychologii, na tu stejnou cos chtěla ty.“ řekla jsem jí.
„To je náhoda!“ zasmála se Emma. „Já chodím na cestovní ruch, který byl tvůj sen, myslela jsem, že tě potkám.“
„Já jsem si myslela to samé,“ usmála jsem se.
„Kam jedeš?“ zeptala se.
„Domů, dneškem mi začínají prázdniny.“
„Takže maturitu máš hotovou. Gratuluji. Já ji jdu dělat teď.“
„Hodně štěstí.“ motivačně jsem zvedla palec. Věděla jsem, že to Emma udělá, byla chytrá.
„No pak ti zavolám.“ mrkla.

Emma Juditě opravdu zavolala, maturitu udělala. Emma Juditě všechno řekla, proč se s ní nemohla spojit. Emminy rodiče se rozvedli a prodali dům jedné staré babičce. Emma se s maminkou odstěhovala pryč a Emma při stěhování ztratila nabíječku. Proto byla nedostupná. Poté si pořídila nový telefon, ale jako naschvál se jí smazala všechna čísla, co měla uložená na kartě. Z těch dvou spřízněných duší se znovu staly kamarádky. A co se dělo dál? To už si můžete domyslet…

Konec